Občanská demokratická strana postavila letošní volební kampaň na stručném hesle: Zjednodušme to! Tím „to“ myslí tradiční záležitosti politické agendy, jako je omezení administrativy, „nižší odvody - vyšší platy“ nebo „patříme na Západ, ne na Východ“.
V pořádku, i když to není nic moc nového. Vlastimil Tlustý sliboval daňové přiznání na jednom listě papíru už před deseti lety a první antibyrokratická komise vznikla ještě za Klause. Ale o to tolik nejde.
Pozoruhodné je, jak ODS, možná nevědomky, vychází vstříc poptávce po jednoduchosti, která je mnohem komplexnější a niternější než volební slogany. Nekomplikovat si život, respektive přestat si ho komplikovat, je nesmírně lákavá vidina, touha, lidská potřeba. Má stovky podob – a odvrácených stránek.
Obdiv k jednoduchosti zní odevšad. Kolikrát jste slyšeli, že je něco geniálně jednoduché, nebo jednoduše geniální. Že v jednoduchosti je krása. Ironické rčení: Proč to dělat jednoduše, kdož to jde složitě. Sportovní komentátor uznale kvituje, že si obránce „nekomplikoval život“ nebo „nepřipustil komplikace“ a z voleje zakopl míč do autu. Reklama dokáže skrze stupňování přídavného jména jednoduchý (ovládání, půjčka, večeře za deset minut, recept na zažívání atd.) prodávat skoro všechno. Na svůdné jednoduchosti stojí celý online prostor, shopping obzvlášť.
Ale pozor, zjednodušující pohled na věc nebo zjednodušující představa o něčem už není úplně nejlepší. A když se o někom řekne, že je trochu jednodušší, není to myšleno jako pochvala. Kdežto nekomplikovaná povaha (tedy šťastná) zase spíš ano. Je to zkrátka složitější…
Nedělat si násilí, nebo si dát námahu
Vábení jednoduchosti, jak ho známe dnes, funguje na stejném principu jako před desítkami, stovkami let. Tehdy šlo často o prosté materiální osvobození od obtížných životních podmínek. Elektřina a ústřední topení byly pochopitelně jednodušší než petrolejka a kamna na uhlí, pro které jste museli tři patra do vlhkého sklepa. Jednoduché a moderní tvořilo očividněji než dnes jedno a totéž.
Obyvatelům Mostu bylo těžko mít za zlé, když se ve jménu jednoduššího života v novém panelákovém městě smiřovali se zbouráním a vyuhlením historického, nesmírně cenného, ale „zastaralého“ a „život komplikujícího“ města. Po čtyřiceti letech – v historickém čase několika minutách – je jasné, že cena za zjednodušení byla příliš vysoká.
V naší ulici se chystá rekonstrukce, při které se má stará dlažba – kočičí hlavy – z velké části vyměnit za asfaltový povrch. Bylo by to modernější a jednodušší než se kodrcat po kostkách. Přesto řada místních protestuje: nechtějí přijít o paměť staré pražské periferie. Klidně by si kvůli tomu život místo zjednodušení dál komplikovali.
Veřejně i v soukromí probíhá ustavičný zápas jednoduchého s komplikovaným. Jednoduchost je v konkurenční výhodě, lidská přirozenost k ní tíhne, někdy od dob osvícenství zcela určitě. Ale žádoucí je rovnováha, jenže jednoduchost zároveň vytěsňuje otázky a pochybnosti, ostrakizované jako komplikace - potíže. I proto jednoduchost milujeme, a je to nebezpečná známost.
Hodnota komplikovanosti by měla být brána v ochranu, aby ji jednouchá řešení nezadupala. Lépe to vynikne, když místo slova „jednoduše“ dosadíme slovní spojení „nedělat si násilí“. Není to synonymum k jednoduchosti. Ale často jde ve výsledku o totéž. Stojí za to uvažovat, jestli náhodou není lepší si násilí dělat, dokonce ve vlastním, ne jen společném zájmu.
Jezdit autem vypadá „jednodušší“ než se „trmácet MHD“. V praxi je to často omyl. Vyplatí se „dát si námahu“, jako v mnoha jiných případech.
Nebo čteme, že nový posudek vlivu na životní prostředí, zvaný EIA, „zkomplikuje“ stavby silnic a dálnic. Ano, stavby to zpomalí, a jazykový reflex dosazuje slovo „zkomplikuje“, vždyť EIA omezuje požadovanou „jednoduchost“ automobilismu. To je věcně pravda, ale brát jako „komplikaci“ citlivý vztah k životnímu prostředí a urbanismu nebo respekt k zákonům je jednoduše hloupost.
Titáni jednoduchosti se koncentrují v politice. „Jednoduchých řešení“ typu plot s ostnatým drátem, dát někoho zavřít atd. mají plný pytel. Donald Trump. Miloš Zeman. Viz také příslovce „prostě“ na plakátech babišovců, zaměnitelné za „jednoduše“.
Manuál vyhodit
Zvýšená poptávka po jednoduchosti – ze strany spotřebitelů, voličů nebo konzumentů médií – odráží faktickou komplikovanost světa. Která je stále častěji tabu: čím dál míň lidí je ochotno připouštět, že věci jsou složitější, nad jejich chápání, že se neodváží černobíle soudit. Svědčí o tom nejenom názorové bubliny sociálních sítí, ale i obliba internetových memů, zjednodušujících poselství nějaké události do ultra-zkratky karikatury.
Na internetu a mobilních technologiích je úžasné sledovat, jak zjednodušují a komplikují zároveň. Přijít si poslechnout vybubnovanou zprávu na náves nebo souseda z vedlejší chalupy, co se vrátil z města, bylo komplikovanější než dvakrát kliknout a sjíždět Facebook. Ale jednoduchost se čím dál víc týká jen technologií, kdežto v hlavě panuje zmatek.
Zjednodušení je za těchto okolností pudem sebezáchovy. Jen aby nevedl k tomu, odnaučit se myslet.
Jistěže daňové přiznání by mělo být jednoduché a zákony srozumitelné. Ale možná ještě nikdy nebyla komplikovanost v takové nemilosti jako teď obecně, i v případech, kdy by si zasloužila úctu. Měli bychom ji bránit, ne zadupat do země. Komplikovaný, pomalý svět vztahů a citů chránit před předem hotovými odpověďmi. Manuál, jak si zjednodušit život, vyhodit. Abychom si postupně neosvojili poznání, že nejjednodušší odpovědí je přece rozkaz.
ODS se nedopustila nějakého hlubokého psychologizování, jen vyhmátla, po čem lidi touží. Doufám, že zjednodušovací proces zastaví včas. Protože je nevratný. Partaj, co by chtěla slíbit Zkomplikujme to!, nemá nárok.
