Mnoho kolegů novinářů kritizovalo Ukrajinu za fake news, když na jeden naoko poslala na onen svět ruského novináře Arkadije Babčenka. Kyjev podle nich nahrál Moskvě v její dezinformační strategii: nemůžete věřit nikomu, za každou takzvanou pravdou se skrývá něčí zájem. Babčenko prý jako novinář skončil, protože se nechal zatáhnout do zpravodajských her.
Rychlost a radikalismus odsudků mne trochu zaskočily. Ani jeden z výše uvedených názorů nesdílím. V první řadě by se nemělo zapomínat, kdo je Arkadij Babčenko. Kritický novinář ze země, kde pro režim není nejmenší problém na někoho ukázat prstem a zabít ho. Není to země, kde novinář má problémy v tom smyslu, že ho vyslýchají na policii, že ho sledují nebo že ho odposlouchávají. Postavit se proti režimu chce obrovskou osobní statečnost a nést riziko, že to odnese rodina. Člověk si to těžko dokáže představit, když žije v České republice a ne v Rusku, Venezuele, Íránu a dalších podobných státech. Kde žurnalisté píší, jak chtějí, ale vědí, že někteří před nimi už za to zaplatili nejvyšší cenu.
Není důvod Babčenkovi nevěřit, že mu šlo o život a že informace o hrozbách byla důvěryhodná. Není to přece hloupý člověk, který by snadno naletěl. Osobně jej neznám, ale soudě podle jeho článků a názorů je to mimořádně inteligentní, zkušený a statečný novinář.
Další věcí je, jak a proč se zachovala ukrajinská bezpečnostní služba SBU. Nedělám si iluze o tom, že nemá problémy. S korupcí, s touhou některých činitelů stát nad zákonem. Po Majdanu a událostech v roce 2014 ale bojuje s problémem, který ji sužoval v minulosti nejvíce. A stejně tak i další ukrajinské instituce. S tím, že někteří lidé byli loajálnější vůči Moskvě než Kyjevu. V podmínkách nevyhlášené války, vedené Ruskem, to má Ukrajina složité. Musí se bránit na frontových liniích na východě, kde její mladí muži umírají a odnášejí si těžká zranění. Musí se bránit infiltraci ruských agentů, snažících se podrývat ukrajinský stát a působit co nejvíce problémů zemi, která se rozhodla jednou provždy vystoupit z dusivého objetí takzvaného staršího bratra. Musí se vyrovnat i s tím, že část vlastních obyvatel nevěří, že je něco takového možné, a raději si to ani nepřeje.
Je to zkrátka jiná situace, než v jaké jsme my v Evropské unii a NATO. Proto i metody někdy musí být jiné. Stejně jako Babčenko není hlupák, ani lidé ve vedení SBU nejsou hloupí a nezkušení. Naopak, jestli někdo zná ruské zpravodajské triky a kamufláže, jsou to Ukrajinci. Z první ruky a na vlastní kůži, ne jako Češi, Němci nebo Britové. Nevíme přesně, proč musela být inscenace dovedena až do takové krajnosti, jako je oznámení o smrti člověka, který žije. Možná se to nikdy nedozvíme. Ukrajinský prezident není jako ten český, který hlásí přísně utajované informace na náměstích při setkáních s voliči nebo v televizních rozhovorech se spřízněným moderátorem. Ale můžeme vážně tvrdit, že obě strany jsou vlastně stejné, když pouštějí do světa vymyšlené zprávy a manipulace? Nejsou a ani nemohou být: Ukrajina přece neokupuje žádnou část ruského území, nevynucuje si násilím změnu ruské politiky (Majdan v roce 2013 vznikl kvůli tomu, že si Putin nepřál podpis dohody mezi EU a Ukrajinou) a nezabíjí kritiky své vlády.
Na Ukrajině si lidé klidně mohou kritizovat Porošenka, a dělají to. V Rusku nahlas nebo na sociálních sítítích kritizovat Putina tak jednoduché a bez následků není. Před třemi lety jsem se dal v Kyjevě ve stanici metra do náhodného hovoru s mužem. Bývalým architektem, který v Rusku dlouho pracoval. Nebyl nadšen děním na Ukrajině a neoplýval optimismem ohledně její budoucnosti, ale zmínil jednu věc, které si tam na rozdíl od Ruska váží: "Nemusíme se budit strachem, že nám v noci v bytě zaklepe SBU na dveře a odvede nás do vězení jenom proto, že si něco myslíme. Rusové musí."
