Je přirozené, že v době pandemie myslíme na sebe. Na sebe jako jedince, rodiny, stát. Žijeme v nouzovém stavu, obáváme se nákazy, o život. Méně přirozené, o to však cennější, je v takové situaci myslet také na lidi blízko sebe i daleko od nás. Na ty, kteří žijí v nesrovnatelně horších, katastrofálních podmínkách. Na uprchlíky. Speciálně pak na děti v uprchlických táborech v Řecku, které tam živoří, bez doprovodu.
Mluví se o tom, že "po koronaviru" nic nebude jako "před koronavirem". Nejde jen o ekonomiku a o snahu, aby třeba EU byla soběstačná ve strategických komoditách. Jde taky o nové vidění světa a jeho potřeb. Snad jde i o nově nalézanou skromnost a ohleduplnost k okolí. Řecko je členem Unie jako my. Schytává za nás obrovský nápor uprchlíků, který nezvládá.
Už dlouho se mluví o dětech bez rodičů, bez doprovodu, na ostrovech Lesbos a Chios. V době před koronvairem jsme si od vlády (kupříkladu od premiéra Andreje Babiše či od ministra vnitra Jana Hamáčka) vyslechli, že žádné uprchlíky, dokonce ani děti, přijímat nebudeme. Můžeme však chovat naději, že doba covidová změní i vládu a ona si uvědomí, že by alespoň minimálně pomoci mohla.
Občanská iniciativa Češi pomáhají odeslala v pondělí vládě a ministru vnitra Janu Hamáčkovi otevřený dopis, který podporuje také Organizace pro pomoc uprchlíkům a Amnesty International. Vyzývají kabinet premiéra Babiše, aby se Česko přidalo k zemím, jež přijímají nedoprovázené děti z uprchlických táborů. Zatím to slíbilo devět států. V první fázi jde o 1600 dětí bez doprovodu pod patnáct let. První desítky jich už přiletěly do Lucemburska a do Německa.
Iniciativa Češi pomáhají píše: v krizi se "více než dříve ukazuje, jakou sílu a jaký smysl může mít vzájemná pomoc a solidarita". Žádá ministry, aby ulehčili řeckým ostrovům, kde byla situace "kritická již před několika měsíci, v souvislosti s epidemií se tamní podmínky ještě zhoršily".
Důležitá pasáž: "V Česku jsou připravené náhradní rodiny a celá síť organizací a dobrovolníků. Zároveň má Česká republika i dostatečné kapacity ve specializovaných zařízeních pro děti cizinců. Věříme, že by šlo tyto prostory využít k potřebné karanténě. Naše iniciativa má také od soukromého dárce zajištěné nemalé finanční prostředky na realizaci přijetí dětí. Ze strany vedení státu by tedy šlo především o projev dobré vůle, gesto solidarity."
Moria: Jeden kohoutek s vodou pro 1300 lidí
Aby bylo jasno, nejde o skupinu 1600 dětí (i takové číslo by Česko nejspíš zvládlo), nýbrž o několik desítek dětí.
V Deníku N před deseti dny vyšel text, ve kterém dětská psycholožka Kateřina Šrahůlková popisuje svoji práci v řeckém uprchlickém táboře Moria. Pracovala tam v rámci mise Lékařů bez hranic. Popisuje, co prožívají obyvatelé tábora v době koronaviru: "Mají pocit, že jsou nemoci vydáni zcela napospas. Děti situaci vnímají hlavně optikou rodičů - pokud nějaké zde či vůbec mají - a také skrze to, že v táboře víceméně nic nefunguje a nemohou ho opouštět."
Dál: "Před pár dny mi jeden dospívající chlapec bez doprovodu řekl, že je zde už pět měsíců a 16 dnů. Pamatuje si každý den. Každý den počítá. Říká, že pokud tady bude ještě pár dalších měsíců, že to nepřežije, že umře." Jiný příklad: "Nebo je tady chlapec, který se několikrát pokusil o sebevraždu, naposledy se pokusil oběsit. Zadržovali ho překupníci lidí a opakovaně ho znásilňovali. Řekl mi, že zabít se je těžké, že se mu to nepodařilo."
V Česku teď žijeme hygienou. Jakou mají na Lesbu v táboře Moria? "Možnosti, jak se chránit, jsou naprosto minimální. Na některých místech je jeden kohoutek s vodou i pro 1300 lidí. Ve stanech se tísní mnoho lidí a vzájemný odstup není možný. O možnosti karantény ani nemluvě."
Opakuji, mluvíme o uprchlících pod patnáct let. Server DW popisuje, jak jsou na prvních 58 dětí z Řecka bez doprovodu připravena města a agentury v Německu. Po příletu z pekelných táborových podmínek stráví 14 dní v karanténě, aby se ukázalo, zda nemají covid-19 nebo jiné nemoci. Pak půjdou do stacionářů pro mládež nebo do pěstounských rodin. Už zhruba před dvěma roky řada německých měst a obcí projevila ochotu přijmout děti bez doprovodu.
Vytvořily iniciativu nazvanou Sichere Häfen (Bezpečné útočiště). Je to síť 140 měst z celého Německa. Považují se za "humanitární společenství hodnot, které se specializuje na přijímání a integraci lidí hledajících útočiště". Berlín se k Sichere Häfen připojil už v září 2018 a je ochoten přijmout v nejkratší době padesát dětí z celkových 300 až 500. Německé hlavní město mělo loni 3 miliony 769 tisíc obyvatel. Během uprchlické krize přijalo 5000 dětí a teenagerů. Tak to by snad desetimilionové Česko 50 dětí taky zvládlo, ne?
Jsme země, jejíž vláda venku pomáhá hlavně finančně a nijak moc. Citelně pomáhají české nevládní organizace. Stát ovšem rezolutně odmítl přijímat uprchlíky z táborů. Poučen krizí, mohl by postoj změnit a udělat vstřícné gesto, dovolit přijmout aspoň sto, aspoň padesát, aspoň deset dětí. Třeba pod hranici 14 let. Opakuji, že iniciativa Češi pomáhají má připravené náhradní rodiny i síť organizací a dobrovolníků. Berme to jako test: změnili jsme se?
