Zkuste si představit ten úkol: Máte někomu Prahou nepolíbenému, řekněme nějakému cizinci ze západní Evropy, vysvětlit opencard. Popsat její ságu, tak aby ji pochopil a v patřičných souvislostech vstřebal. Podle mě je to nemožné. Musíte ztroskotat nejpozději v okamžiku, kdy přijde řeč na slovo „licence“. Licence k opencard.
Proč město, které dotuje veřejnou dopravu dvanácti miliardami ročně, takže by v tomto punktu snad mělo být svým pánem, musí ještě od někoho nakupovat kus po kusu „licence“, aby mohlo za používání své MHD vybírat peníze? A když „licence“ nekoupí, tak mu „dojdou“ a abonenti nebudou mít jak za dopravu platit?
Tohle chce vážně slušnou představivost. Anebo pražskou zkušenost absurdity. S provizemi na Panenské ostrovy a obchody tohoto typu.
Tváří v tvář realitě, že licence budou skutečně vypotřebované (město jich má nakoupeno 1,27 milionu, ovšem vydalo už 1,265 milionu), schválili radní návrat k papírovým kuponům. Jako ústupovou variantu, vedle stále existujících červených openkartiček. Je to rozhodnutí, které se snadno ironizuje (a kdy se vrátí koňka?). V dané situaci ale naprosto správné.
Dává totiž městu příležitost, aby se vymanilo ze spirály stále vyšších vložených, chcete-li utopených nákladů. Dokud se radnice nepřihlásila k jiné cestě, nedala jasně najevo, že má i jiné možnosti než opencard, byla de facto rukojmím firmy EMS (přejmenované z původního Haguess). Dokud nebyla možnost, jak ucuknout, nezbývalo radnici než se dohodnout – a tedy přijmout podmínky „majitele licencí“ neboli přisypávat do předraženého projektu.
Ukázalo se, že tento „rozvoj“ Opencard nedává smysl. Jednou se muselo říct dost. Což je nejen nepopulární, ale vzhledem k probíhajícím vyšetřováním i odvážné rozhodnutí.
Občané se cítí jako pokusní králíci. Věc je prostá: za své peníze mají právo chtít slušnou městskou službu. Místo toho jsou donuceni přejít na opencard (vzpomeňme jen na martyrium s vydáváním a aktualizací karet), číst si od rána do večera o korupci (a nosit při sobě její symbol jako znamení hanby) a pak – zřejmě – absolvovat návrat ke starým pořádkům. Toto branné cvičení stálo město nejméně 1,35 miliardy (zatím). Veskrze utopené peníze to nejsou, správa jízdného by něco stála tak jako tak, ale řekněme dobrou polovinu té sumy lze odepsat jako čistou ztrátu.
Ve světle pozdějších událostí zavzpomínejme na to, jak se o opencard psalo v jejích počátcích. To nadšení místy připomíná zprávy o prvních aeroplánech: Jeden čip, který nahradí několik průkazů. To není vize daleké budoucnosti, ale pro Pražany už za pár dní realita. (2007) Opencard. Právě tak se jmenuje „chytrá“ čipová karta, kterou si mohou zdarma pořídit obyvatelé a návštěvníci Prahy. Karta jim postupně během následujících let zjednoduší život tím, že ji budou moci univerzálně používat při celé řadě svých každodenních aktivit. (2007) Nákladný projekt za stovky milionů korun vypadal, že takříkajíc zajde na úbytě. Během prvního roku pilotního provozu si kartu pořídilo jen asi pět tisíc lidí. Poté, co magistrát spolu s dopravním podnikem ohlásil, že do roka a půl nebude bez karty dlouhodobé jízdné, žádá o opencard pět tisíc lidí denně. (2008)
Je samozřejmě trpké po sedmi letech číst, že „rada nechá vypracovat analýzu, co s projektem karty dál“. Ale není zbytí – opencard se ukázala jako drahá slepá ulička a sliby, co všechno dovede, jako utopie. Návrat k papíru je sice staromódní, fronty u přepážek nepříjemné (ale copak teď tam žádné nejsou?). Ale než se najde nějaké jiné digitální řešení, případně také nainstalují turnikety do metra, lepší možnost než „papír“ na obzoru není. Příběh opencard se uzavírá, epilog čekejte u soudu.
