"Klobouk dolů," řekla mi krátce po konci českého předsednictví EU vysoce postavená norská diplomatka. "Mysleli jsme si, že jste takoví druzí Maďaři. Ale jste spíš druzí Němci. Výkonní, poučení, racionální," okomentovala to žena, která měla na starosti mimo jiné Visegrádskou čtyřku na norské misi v Bruselu (Norsko není členem unie, ale širšího Evropského hospodářského prostoru, kam země EU patří, pozn. red.).
České předsednictví EU skončilo v roce 2022 a diplomaté v Praze do svých domovů v lednu 2023 reportovali, že skončilo až překvapivě dobře. Češi provedli EU prvním obdobím po ruském vpádu na Ukrajinu, energetickou krizí a ještě u toho stihli dojednat řadu dohod v jiných agendách. Cizinci v evropské politice si pro sebe zapamatovali přesně to, co zmínila v úvodu citovaná Norka: Češi = racionální země, spolehliví, žádný nekonstruktivní Visegrád.
I tento týden budou vyslanci svých vlád v Praze reportovat domů o dění v zemi. Partneři Česka v EU a jinde se tak dozvědí - respektive už to vědí -, že Senát zamítl Istanbulskou úmluvu o potírání násilí vůči ženám a ratifikace v zemi končí krachem. Dozvědí se zřejmě i to, že debatu o úmluvě ovládly dezinformační fantasmagorie o internačních táborech pro děti heterosexuálů, strach dominantně mužské politiky ze ztráty moci nad společností a že vláda dělala mrtvého brouka, protože koaliční strany dokument rozděloval.
Cizinci v evropské politice rychle zapomenou na detaily, zapamatují si ale pro sebe zkratku (zkratky potřebujeme všichni): Češi = konzervativní společnost, trochu šovinisti, prostě Visegrád (úmluvu neratifikovaly ani Maďarsko a Slovensko; Polsko ano, tamní vlády se ale odmítly řídit jejím obsahem).
Řeknou si to i proto, že unie jako celek už k Istanbulské úmluvě přistoupila a Česko se jako jedna z mála zemí nepřidala (při hlasování se Fialova vláda zdržela). A proto, že na evropské úrovni se nyní debatuje o jednotné definici znásilnění, která by převzala princip "ne znamená ne", a Česko je mezi státy, které takovému kroku oponují.
Jestliže tedy po konci předsednictví začala pro Česko v unii etapa, kdy jsme získali renomé konstruktivní země a nejnormálnější části Visegrádu, rozhodnutími, jako je to senátorské, z toho stromu úspěchu zase slézáme. Sami, dobrovolně se halíme do toho nejhoršího z Visegrádu.
Nebolí to samozřejmě tolik jako rány od domácího tyrana nebo trauma v důsledku znásilnění. Ale ostudnost, která je vidět daleko za našimi hranicemi, ta to je.
