Doba zase jednou přeje zkracování. Poptávce jde vstříc politická nabídka: „Zjednodušme to…“, „Prostě to…“ atd. Posledním hitem z téhle krabičky je rušení. Zrušme to, šmik! Následovat by správně mělo šťastné vydechnutí „já se cítím tak lehká…“, jako bychom byli paní správcovou z Postřižin u kadeřníka. Zrušení jako odpoutání od tíže.
Zrušme okovy Evropské unie a NATO. Zrušme kraje. Jako pokaždé po volbách se hlásí štěpná myšlenka: zrušme Senát. Jaroslav Kubera dá k lepšímu: ne Senát, to spíš prezidenta! Andrej Babiš mezitím plánuje, jaká by zrušil ministerstva. Už podezřele dlouho, asi měsíc, nikdo nenavrhl zrušení ombudsmana. Rušno je i na nižších místech. V Praze chce ANO zrušit městský institut IPR, který se zabývá územním plánováním. Že nebyly těžební limity zrušené úplně, je malý zázrak. Rušení je in. Řešení škrtem pera. Stisknutím detonačního tlačítka při demolici.
Jenže platí Murphyho zákony: Je velmi jednoduché něco zkomplikovat, zato bývá značně komplikované něco zjednodušit. A ještě jeden: Na všechny složité otázky existují jednoduché, snadno pochopitelné nesprávné odpovědi.
Zrušení je vážně něco jiného než zjednodušení. Ne že by rušení nemohlo nikdy dávat smysl. Působivý požadavek (za komunistů se na fotbale, když hrávala Dukla, skandovalo „Zrušte armádu!“) ale v 99 procentech případů zůstává v žánru revoluce. Tím náruživěji rušitelé pálí od boku: fantazii se meze nekladou, co bude dál, se extra neřeší.
A už to lítá: zrušit až druhé kolo senátních voleb, nebo hned to první? Vyplatit senátory rentou, aby byli povolní vlastní zánik schválit? Senát úplně odstřelit, nebo na jeho troskách vybudovat horní komoru regionů? Tedy pokud je mezitím někdo nezruší?
Rušit Senát je horší nápad než ho zachovat, ale i kdyby, je absolutně nezbytné předem znát, co by se s ústavou a fungováním státu dělo, až by se prach po demolici usadil. Tohle se nedomyslelo při zavádění přímé volby prezidenta, vlastně se jen rušila volba nepřímá a ústavní a mocenské karamboly na sebe nedaly čekat.
„Máme 10 milionů obyvatel, to je jako velké město, copak potřebujeme parlament o dvou komorách?" to jsou bonmoty ke stolu, ne argumenty.
Různé studie, úvahy a žebříčky upozorňují, že vážným problémem České republiky zůstává fungování státních a veřejných institucí (jistě ne všech). V praxi se to odráží ve vymahatelnosti práva nebo třeba v konkurenceschopnosti ekonomiky. Instituce, včetně těch ústavních, proto ale ještě nemusíme rušit, vyhazovat jako krám. A jestli jsou ústavní zvyklosti „idiotské“, a ústavní instituce zpochybňované, tak to už je vražedná kombinace.
Opečovávání a opravování institucí samozřejmě není tak sexy jako hlášky o tom, co kde zrušit, co ustřihnout. Ale někdo to dělat musí.
