„Ztroskotanci a samozvanci“. Nebo třeba „pijavice“ a „presstitutky“? To první je titulek článku, kterým před čtyřiceti lety, 12. ledna 1977, Rudé právo „představilo“ Chartu 77. Druhá dvě slova intenzivně kolují v jisté části internetu a sociálních sítí jako oblíbené označení pro neziskové organizace a novináře. Veřejně je použil i prezident Miloš Zeman.

Komunikační kód, který vykresluje nepřítele, je v obou případech, tehdy i teď, podobný. Pro Rudé právo byli chartisté samozvanci pohrdající lidem, kteří obviňují naši společnost, že v ní není život uspořádán podle jejich buržoazních a elitářských představ. Dnes je nálepka od lidu odtržených, namyšlených elit běžnou součástí populistické rétoriky a veřejného diskursu. Zatímco Charta 77 (ve Ztroskotancích tzv. charta 77) vystupovala z kosmopolitních pozic, teď se za smrtelné hříchy berou multikulturalismus a politická korektnost.

Stejně jako chartistům i neziskovkám se předhazuje, že to dělají pro peníze a jen slouží pokynům z ciziny. V rolích mezinárodních zloduchů tentokrát nefigurují antikomunistické a sionistické centrály, nýbrž Evropská unie a George Soros.

Synonymem pro studenoválečníky ze „Ztroskotanců a samozvanců“ by mohla být (fašizující se) pražská kavárna, za mezinárodní reakci si v roce 2017 dosaďte třeba Angelu Merkelovou. Tak jako „Ztroskotanci a samozvanci“ skloňují slavomanství, odrodilce, přisluhovače, donašeče, lokaje a amorální a deklasované živly (pro které se, píše Rudé právo, našlo nové slovo „disidenti“), jsou dnes na tapetě pravdoláskaři, sluníčkáři, vítači, dobrose.ové a havloidi. Případně kavárenská lůza. Kvalitním společným jmenovatelem, svorníkem čtyř desetiletí, je podstatné jméno zrádce.

Autor fotografie: Jakub Antoš, Tomáš Adamec

"Ztroskotanci a samozvanci"

Plný text článku Rudého práva z 12. ledna 1977 na webu Ústavu pro českou literaturu Akademie věd.

Důležitá zůstává personální charakteristika jednotlivců. Do pestré směsice lidských a politických ztroskotanců tak patřil například V. Havel, člověk z milionářské rodiny, zavilý antisocialista, P. Kohout, věrný sluha imperialismu a jeho osvědčený agent či V. Šilhán, nastrčená figurka bloku kontrarevolučních sil, J. Patočka, reakční profesor, který se dal do služeb antikomunismu a anarchistická a trockistická individua typu Uhla. To snad v Rudém právu 1977 věděli, jak budou vypadat některé internetové diskuse?

Ve škrabálcích reakčních pamfletů není těžké rozeznat předchůdce dnešních nájemných pisálků a už zmíněných presstitutů. (Netýká se Parlamentních listů, těm přece nikdo nediktuje, o čem smějí psát.)

Komunistickou propagandu vyztužoval od A do Z předpoklad, že to, co se děje, děje se v intencích dějinné pravdy o vítězství socialismu nad kapitalismem, navzdory tomu, že nejreakčnější imperialistické kruhy by si přály obrátit kolo historie zpět. Také mocenské úspěchy Vladimira Putina, Donalda Trumpa, Si Ťin-pchinga nebo Miloše Zemana se některým lidem jeví jako důkaz historické zákonitosti, nevyhnutelné převahy nových pořádků nad úpadkovou verzí staré, dysfunkční demokracie. Jako by výše jmenovaní vyhrávali dějiny a měli vítězit na věčné časy.

Stejně jako by poražená reakce ráda dala času zpětný chod, někteří Schwarzenbergovi voliči se prý stále nedokážou smířit se Zemanovým vítězstvím, a proto do něj kopou, alternativně na něj dokonce plivou (viz heslo kavárenská lůza).

Motiv „dějiny jsou na naší straně“ je v článku „Ztroskotanci a samozvanci“ silně přítomen. Domácí stejně jako zahraniční proroci, kteří nám věštili morové rány krize, jež teď otřásá kapitalistickým světem, už po léta marně čekají na splnění svých bláhových předpovědí. Klidná, dělná, tvůrčí atmosféra naší země ztroskotance doma i v zahraničí značně zneklidňuje, vede je k zoufalým až hazardním činům. S trochou fantazie a příslušnými úpravami se to dá přeložit do tónu, kterým k lidem promlouvá Miloš Zeman. (Morová rána – uprchlická vlna a tak dále.)

Rudé právo zdůrazňovalo marnost tažení proti světovému socialismu. Za tři desetiletí naší socialistické cesty jsme jich už zažili nemálo. Reakční propaganda vypustila o nás do světa už potoky lží. Marnost počínání zavilých pravdoláskařů (ó, jak jsou naivní a hloupí, když se domnívají, že se náš lid nechá zmást jejich propagandistickými rejdy) pro změnu diagnostikují slovesa „křičí“, „kvičí“, „prskají“ a podobně. Mluvčí Ovčáček na svém twitterovém účtu informuje: „Opět se ozval tradiční antizemanovský sbor, který svými výkřiky už nikoho nemůže překvapit.“ Musí si být přece vědomi, že jakékoli nové pokusy musí ztroskotat už v samém zárodku. (To už je zase citát ze „Ztroskotanců“.)

Na jazykovém stylu „Ztroskotanců a samozvanců“ (a jiných příbuzných textů) upoutá zdánlivě nesourodá směsice zloby, nakyslosti, a na druhé straně až marnotratná barvitost. Tento úkaz reprezentuje už sám výživný, expresivní titulek celého článku.

Skupinka, která zůstala doma a jejímž úkolem je sloužit imperialismu z nitra našeho státu… zůstala trčet jak omšelé kameny v horské bystřině, marně se pokoušejíc čelit přívalu vod. Doba se přes ni přelévá a ona obrůstá mechem zapomenutí. Prolínání difamace (… neštítí se ničeho…) s květnatými obraty umožňuje stupňovat efekt obojího. Pak jsou tu věty někdy mezi, třeba tito donkichoti chtějí zasít semena nového kontrarevolučního dobrodružství.

Je třeba uznat, že ze soudobého nadávání neziskovkám, elitám a na Havla lyrika už téměř vymizela. Kdepak mech zapomnění.

Naopak zachovala se převažující forma anonymu – tehdy redakční zkratka RP pod článkem, dnes přezdívky, nicky účastníků diskusí. Ale nejsou podmínkou.

Rozdíl je v tom, že „Ztroskotanci a samozvanci“ udali tón těžkým represím chartistů a ponižujícímu nátlaku na mlčící většinu. Současná žluč (samozřejmě se týká i řady jiných než zmíněných případů, od menšin po umělce) žádné takové důsledky nemá. Nenávist, koncentrovaná v článku stranického deníku, roztála do tekuté verze. Neničí silou, vsakuje se do společnosti.

Nejsme v tom sami. V Německu, kde tradičně volí paslovo roku, letos vyhrál Volksverräter, tedy zrádce národa či lidu. Porota ho označila za typické dědictví diktatur, včetně té nacistické, které podobné výrazy nezřídka užívaly. Podle jazykovědců neumožňuje vážnou debatu a vede k ukončení jakékoliv pro demokracii a společnost tak nezbytné diskuse.

Ano, diskuse vedená jazykem Rudého práva 1977 ztrácí smysl.