* Tento komentář byl publikován v deníku Insider, který jej sesterské redakci Aktuálně.cz poskytl v plném rozsahu.
Rozhodnout, zda nápad přísněji zdanit banky je dobrý, nebo špatný, je těžké, ne-li nemožné. Můžete být třeba akcionářem Erste, Komerční banky či dalších bank. Můžete například podnikat v oblasti závisející na státních zakázkách, nebo můžete být ministrem financí. V každé z těchto rolí máte jiný zájem na tom, jak vysoká má být sektorová bankovní daň, jak o ní mluví vznikající vládní koalice.
Přesto zkusme pár poznámek nad hypotetickým zavedením takové daně.
Původ ve shánění peněz do rozpočtu
Uvedený daňový návrh očividně není nějakou pomstou českým bankám. Je součástí hledání zdrojů státního rozpočtu a hledá se tam, kde jsou nějaké peníze. S trochou nadsázky lze říci, že pokud by se koalice dohodla třeba na vyšší progresi zdanění příjmů (tedy na jiném zdroji), žádná bankovní daň by nebyla.
Stejně tak lze říci, že pokud by v rozpočtu nebylo rostoucích mandatorních výdajů a pokud by hospodaření státu bylo efektivnější, včetně účinnosti výběru daní, bankovních daní by také nebylo. To je však otázka mířící mnohem dále.
Sektorový rovná se nezávislý na výkonu
Slůvkem "sektorový" se rozumí obvykle nejen oborové vymezení, ale i poněkud odlišný způsob stanovení, tedy předpisu. Výpočet daně totiž většinou v takovém případě není odvozen od výkonu, ale od jiného parametru, například bilanční sumy, objemu úvěrů apod., což v sobě nese jistotu, že daň bude vybrána a bude „nenulová". Na druhou stranu, je-li zdanění zisků označováno jako demotivující a někdy jako takový trest za úspěch, pak sektorovou daň takto charakterizovat nelze.
Banky to přežijí
Asi není třeba mít obavy, že by české banky dodatečné zdanění nepřežily. Dokonce i varování, že po odvodu daně budou mít k dispozici méně na posílení vlastního kapitálu, není v případě českých bank nějak kritické, neboť jejich kondice je dobrá.
Na akcionáře zbude méně
Jednoduchá rovnice platí: dodatečná daň rovná se menší zisk. Daň zákonitě postihne akcionáře bank. Možná více ty menšinové než majoritní, kteří v případě velkých zahraničních bankovních skupin mohou využívat synergických efektů (třeba jen úspor některých nákladů).
Na úkor klientů?
To je karta, kterou se hraje často. Banky se asi dříve či později pokusí část nákladů daně různou formou přenést na klienty.
Patrně se pak nelze vyhnout podezření ze sarkasmu při konstatování, že je marnou snahou pokusit se vzpomenout na jakoukoliv změnu či opatření, které by se otočilo ve prospěch klientů, tedy ve viditelný prospěch. Mohla by to být asi jen zdravá konkurence, ale z tohoto pohledu je český trh stále stojatou vodou i přes množství finančních reklamních spotů.
Morální nárok státu?
Bankovní daň je v západní Evropě nezřídka chápána jako určité vyrovnání dluhů za to, že stát pomohl bankám v době, kdy jejich lehkovážnost zavedla svět do hypoteční a finanční krize. Takový vývoj české banky neznají. Po jejich očištění od špatných úvěrů v 90. letech (za vydatné pomoci státu) nestihly naštěstí nabrat množství rizikových cenných papírů. Zdálo by se, že morální obhajoba bankovní daně v Česku nemá místo. Tak jednoduchá odpověď to ale není. Zkušenosti u nás i v zahraničí již mnohokrát ukázaly, že bankovní zisky se obvykle privatizují, ale bankovní ztráty zestátňují, zejména hrozí-li kolaps bankovního sektoru. To není zrovna vyvážená bilance.
Jiným příkladem je vstup státu do bankovního sektoru v podobě státních garancí za klientské vklady i v době mimo nějakou krizi. To činí důvěryhodnost bank větší a svým způsobem může usnadňovat podnikání v bankovním sektoru.
Vztah státu k bankovnímu sektoru je tedy v porovnání s jiným odvětvím výjimečný, a možná i proto se úvahy sektorové daně nakonec točí nejvíc kolem bank.
Zahraniční paradoxy
Závěrem snad krátký postřeh o paradoxních účincích takové dně v zahraničí. Maďarsko je v očích některých zahraničních ekonomů vnímáno jako evropská země, která má v rámci Evropy nejblíže ke vzniku autoritativního státu. Na druhé straně s příspěvkem i této daně Maďarsko splatilo zahraniční pomoc.
