Při sledování mely, která se strhla kolem toho, že dvě vysoké školy - Filozofická a Matematicko-fyzikální fakulta UK - chtěly památku zavražděné ženy uctít po svém, si nelze nevzpomenout na slogan "Kdo nejde s námi, jde proti nám".
Paradoxní je, že logiku tohoto komunistického pokřiku si v boji proti dvěma nedostatečně "uvědomělým" ústavům bez obtíží přisvojili ti, kdo se považují za oddané bojovníky proti rudé totalitě.
A aby těch paradoxů nebylo málo, dodejme, že to heslo nevymysleli ctitelé srpu a kladiva. Jde jen o obdobu středověké katolické teze, podle níž "mimo církev není spásy". O to pikantněji vyznívají slova pražského arcibiskupství, které odklon fakult od jednotné plakátovací strategie odhalilo coby rejdy neomarxistů.
Hledání, a hlavně nacházení viníků ovšem bezpochyby k dějinám tuzemského komunismu patří. Ostatně právě Milada Horáková byla v rámci jednoho takového pátrání zavražděna…
Rudé květy
Zkusme však být empatičtí. Umanuté zdůrazňování toho, že hrdinku v padesátém roce připravili o život komunisté, je odvrácenou stranu bezmoci, která plyne ze znechucení, že strana toho názvu stále existuje a má reálnou politickou moc. Evergreenem se díky tomu stala i otázka, proč vlastně nedostala po roce 1989 stopku.
Protože měli být ve svobodnějších dobách beznadějně poraženi ve volbách, odpovídá na to opakovaně Petr Pithart, předseda vlády vzešlé v Česku z prvního svobodného hlasování.
S odstupem tří desítek let nám takové vysvětlení může připadat naivní. Jenomže na konci osmdesátých let se skutečně zdálo, že v komunismus lze věřit leda z donucení nebo prospěchu a že stranická knížka je jen poznanou nutností v kariéře. Nejpřesněji to v dubnu 1989 popsal Ludvík Vaculík v eseji nazvané Komunismus je bití: "Ano, po staletém vzdělaném heglování končí komunismus, tištěn ke zdi důsledky svých činů, bitím lidí: má to ve svých filozofických genech. A ty když se spojí s biologickými geny ostravského chacharství, komunismus vydá rudý květ."
Teprve s ochotou do hloubky přemýšlet o tom, jaké plody takový rudý květ může jednou v každém z nás vydat, lze tehdejšímu Petru Pitharovi vyčítat nedostatek prozíravosti.
Kmnsm je svinstvo
Zdá se, že k pochopení komunismu, přinejmenším toho pozdního, tak dnes může přispět i proklínaný "laskavý humor" Hřebejkových filmů. "Není komouš jako komouš. Někdo tam vstoupí, aby to změkčoval zevnitř, někdo se obětuje. Ty si myslíš, že jim to nějak žeru?" omlouvá ve filmu Pupendo (2003) svou životní strategii prospěchářský ředitel školy Břečka před ostrakizovaným sochařem Márou.
S pomocí nonkonformního umělce pak schovává ve velké školní plastice pro budoucí generace moták se vzkazem, co si o své době opravdu myslel. Když jej sochař vyzve, aby rituálně nahlas přečetl, co o komunistech (tedy i o sobě) napsal, vyjde z vyděšeného Břečky strachuplné drmolení: "Kmnsm je svinstvo! A kmnst jsou svině!"
Dění minulého týdne bylo něčím na způsob veřejného předčítání Břečkova motáku: nejsme jako oni, to komunisté ji popravili. Nezaslouží si od nás ale oběti stalinistických procesů víc? Třeba ochotu přemýšlet o vlastní schopnosti popřít sebe sama a hledat "nepřátele" všude tam, kde si někdo dovolí vybočovat z řady?
