Premiérem přislíbená bilionová pomoc české ekonomice zjevně někde uvázla. Jak může dosvědčit každý živnostník, žadatel o úvěr či firma čekající na kurzarbeit. Přesto ministryně financí vytvořila krásnou tabulku, podle níž už na podporu bylo vyčleněno 20,7 procenta HDP. Tedy dokonce více než těch bájných "tisíc miliard". Problém je, že ta tabulka nesedí. Jednak zjevně nijak nesouvisí s realitou. A pak jsou v ní také jednotlivé položky špatně sečtené (bylo by to 21,5 procenta HDP). Zkrátka taková sci-fi s hrubkou v titulku.
Plán rozumné podpory ekonomiky tedy bohužel stále nemáme. Zato se začíná u politiků vzmáhat ono tradiční brnkání na šetrnou notu, které si v Česku vždy najde publikum. Propustit úředníky! Osekat výdaje ministerstev! Podusit solární barony! Snížit platy poslancům.
Všechno to zní sice lákavě, ale buď jsou to nápady nerealizovatelné, nebo by ve výsledku ušetřily jen pár drobných. Pokud přece jen trváme na šetření ve velkém, bude lepší se zaměřit místo eráru na soukromníky, kteří státu na dotacích masivně pouštějí žilou. Úhrnem tak můžeme získat až 120 miliard korun, které by se daly překlopit v tolik poptávané levné úvěry.
Český vir
Češi jsou v mnohém němečtější než Němci. Řeknete inflace a padáme do mdlob. Řeknete dluh a dostáváme infarkt. V mnoha případech se této republice česká averze k finančnímu riziku vyplatila. Ale několikrát už také ne. A bylo by tomu tak i tentokrát. I kdyby se zítra kompletně ekonomika rozeběhla, směřujeme stejně do hluboké krize s velkými sociálními a hospodářskými následky. Nesmíme se prošetřit k smrti. Co potřebujeme, je proinvestovat se chytře k novému životu.
Kabinet Andreje Babiše na počátku krize správně deklaroval, že nebude opakovat deset let starý omyl pravicových vlád, které se během velké hospodářské krize pokusily prošetřit hubenými léty, až jsme nakonec zbytečně skončili ve světově unikátní dvojité recesi.
Ale přes všechny tabulky Aleny Schillerové to reálně zatím vypadá tak, jako by i v této krizi úřadoval na ministerstvu financí stále Miroslav Kalousek. Jen posuďte.
Před deseti lety vláda vyhradila pár korun na levnější úvěry. Dnes by na stejný účel mělo jít teoreticky 900 miliard. Zatím se ale stále jednotlivá kola vypisují v tak miniaturních objemech, že jsou rozebrány během okamžiku (naposledy vydržely deset minut). Rozdíl nikde žádný.
I ty zálohy na daň, které se dnes odpouštějí, se odpouštěly už tenkrát. Jen si tehdy malý podnikatel někdy i více vydechl. Vládní návrh mu slíbil jednorázový odpis drobného majetku za 60 tisíc, dnes možná někdy dostanete almužnu 25 tisíc za kompletně přerušený provoz.
Kdyby tak nebylo jediného opravdu funkčního programu - kurzarbeitu -, jeden by skoro řekl, že za škrtacích pravičáků byla podpora masivnější než zatím za Babiše, který verbálně slibuje bilion.
Asi je zatím ta nákaza specificky českým virem šetřivosti v nepravý čas na nepravém místě. Jinak není pochopitelné, proč bychom zrovna nyní měli opakovat stále ty stejné chyby. Jen marketingem ekonomiku nevyléčíme a každé zdržení může znamenat nevratné škody a hlubokou recesi.
Nastala chvíle odhodlat se ke kroku. A velkému. Nemarnit čas dalšími nesmysly šitými jen pro velký byznys a přestat se už věnovat úvěrovým miniaturám. Potřebujeme pozastavit výběr daní a pojistného, tak aby se obojí zúčtovalo až v příštím daňovém přiznání. Těžce postiženým podnikům by se pak břemeno odpustilo. Ty, které krize jen olízla, by doplatily skoro všechno.
Závody ve škrtacím populismu
Přestože jsme už pět minut po dvanácté, domácnosti radikálně omezují spotřebu a finanční ředitelé mají před sebou ve firmách štosy výpovědí na stole, debata se od chytrých pobídek čím dál více stáčí - ano, jsme Češi - k šetření.
Andrej Babiš se rozčiluje, že nikdo z poslanců ani senátorů nereaguje na jeho návrh se vzdát tří platů. Vysloužil si tím sice pár titulků v médiích, ale jde samozřejmě o naprostý populismus, kapičku v moři potřebných výdajů.
Také prezident Miloš Zeman oprášil své staré dobré fackovací panáky a požaduje škrtnout 30 miliard na solární elektrárny. Velmi dobře jistě ví, že ony dotace jsou garantované a po jejich okamžitém neproplacení bychom zaplatili mnohem více na pozdějších arbitrážích. Ale na potlesk veřejnosti to samozřejmě stačí.
Nelení ani pravicová opozice, byť zatím podpora ekonomiky od Babišovy vlády není o moc větší než ta její před deseti lety. Závod ve sbírání lajků na sociálních sítích asi vyhrál Miroslav Kalousek s návrhem, aby ho ministryně Schillerová pustila na osm hodin do úřadu, kde by hned našel alespoň 40 miliard. Naštěstí mu klíče nepůjčili. Žádná erární koruna totiž nebývá dražší než ta, která se jeden rok v politickém amoku škrtne, aby se o rok později zjistilo, že bez související reformy úřadu nechybí dvakrát, ale většinou už rovnou třikrát.
Něco prodotovaného v království českém…
Nicméně jedna oblast, kde by se mohlo z gruntu škrtat, tu přece jen je. Stát by tak vyjádřil solidaritu s lidem, kterému sebral živobytí. A ani bychom tím nijak neohrozili erár, který si od učitelů až po přetěžované byrokraty na úřadech práce nyní zaslouží spíše naši podporu. Ta oblast se jmenuje dotace.
Dotace na sucho. Dotace na mokro. Dotace na inovace. Dotace na tradiční průmysl. Dotace na věci, které nepotřebujeme, ale budeme prý potřebovat. Dotace na věci, které potřebujeme, ale nebudeme už brzo potřebovat. Dotace, protože soused má dotaci. Dotace, protože soused nemá dotaci. Dotace na dotace…
Každý stát samozřejmě do nějaké míry pomáhá rozvoji své ekonomiky. Ale má to být jen počáteční odpich, pak už je to jen křivení trhu. Česko je bohužel už dlouho uvyklé na masivní vychylování národních i evropských dotací do rukou velkopodnikatelských skupin a lokálních šíbrů. Národní prosperitě to věru moc nepřispívá.
Podle srovnání Eurostatu jsme dali do různých finančních dotací v roce 2018 na 120 miliard korun, 2,2 procenta HDP. Patříme tak v tomto ohledu k unijní špičce. I Slováci dávají o procento HDP méně, Němci dokonce méně než procento, Poláci ani ne půl procenta. Není tak jediný důvod, proč bychom v regionu měli tak moc dotacemi podporovat soukromé podnikání.
Nebo snad někdo ten důvod zná? Kdo se to tam vzadu hlásí? Premiér?
Ale vážně: důležité je především nyní otevřít erární prkenici. A pokud se stát musí uskrovnit, zbavme se nejlépe dotací, které se v našem korporativistickém státě už skutečně zcela utrhly ze řetězu. Navíc když stát nyní potřebuje až 150 miliard na úvěrové programy, víme, kde podobnou částku ze státních výdajů ubrat…
Času je čím dál méně. A my pořád místo plánu, jak systémově a transparentně zainvestovat do šikovných českých lidí a podniků, máme k dispozici jen pompézní sliby. Ty sice jak známo ještě nikoho nikdy nezarmoutily, ale také ani nevytáhly z problémů.
