Tahle země je rozdělená nejspíš ještě víc, než si myslíme. Nikoli kvůli malé náboženské válce o mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Nikoli kvůli snaze nachytat Gretu s plastovým příborem. Ba dokonce ani ne kvůli marginální půtce o to, zda si "nejlepší nápad" majitele holdingu se 34 tisíci zaměstnanci zaslouží dotace pro maličké podniky. Jde o něco mnohem důležitějšího: o čtení.
Podle průzkumu profesora Jiřího Trávníčka, který už drahný čas bádá jak, kdo, co a proč čte, považujeme tuto činnost ze neproduktivní, rozuměj zahálčivou. Tedy v případě, jde-li o beletrii. K odborné literatuře takový despekt nechováme.
Zvláštní. Přečtěte si větu, kterou napsal Jan Němec do knihy Možnosti milostného románu: "Stala jsem se vedle tebe ženou, ale měla jsem pocit, že se vedle mě občas stáváš malým klukem."
Mohla by tak cenný postřeh z partnerského vztahu zprostředkovat odborná literatura? Zapsal si jej muž, který se snaží vcítit do své partnerky. A to tak, že za ni prostřednictvím knihy dokonce zkouší mluvit. Slova jako "vcítit se" budí podezření. Raději chceme vědět. Jenomže ve vztahu člověk neví, dokud se alespoň trochu nevcítí. Dokud si nepředstaví, jak věci vnímá ten druhý. Nebýt beletrie, jak bychom se to o sobě dozvěděli?
Název Možnosti milostného románu naznačuje, jako by autor sám uvažoval, co dnes vlastně román a literatura ještě znamenají, co zmohou. A co zmůžeme my ve svých vztazích, poslední výspě opravdovosti, kterou nelze ošálit pěknou profilovou fotkou na sociálních sítích.
Dovolte teď krátký odskok ke vzpomínce, která je pro další úvahu důležitá. Před třiceti lety začali u nás nároží měst očurávat nejrůznější misionáři. Pamatuji plakáty, které na kolemjdoucí křičely, že "Bůh je láska". Ještě hlouběji se mi ale do vzpomínek vryly otázky, kterými kdosi to radostné vědoucí sdělení okomentoval: "Kdo je Bůh? Kdo jsem já? A co znamená milovat?" To ony, nikoli hotové odpovědi, mířily k podstatě.
"Co na mně vlastně miluješ? Proč jsi se mnou?" ptá se Nina, hlavní postava Němcova románu. Zdánlivě triviální otázka, podobná těm z evangelizačního plakátu. Kdo se ale takhle ptá, může snad ještě být v životě šťastný. Mohou ovšem takoví být i lidé, kteří kladou otázky podobně znějící, a přesto tak jiné: "Miluješ mě vůbec? A jak se to pozná?" Tážeme se tak občas všichni. Bez ohledu na to, jestli slovo láska považujeme za sentimentální veteš, nebo naopak tajemnou hlubinu. Dají se odpovědi hledat jinde než v literatuře? Pomohl by nám s nimi odborný manuál nebo výkladový slovník?
Pokud jde o čtení, je celkem samozřejmé, že v době profesní specializace, efektivity a snahy být dobrým rodičem i partnerem, nezbývá na romány čas. Přesto lze těžko uvěřit tomu rozdělení společnosti na činorodé praktiky s technickými manuály a neproduktivní snílky s beletrií.
Svět "knížek" dnes ovládají marketingové průpovídky, jimž vévodí zvolání "kniha se dobře čte". Který belzebub takovou větu knižním blogerkám a recenzentům našeptal? O to, jak se kniha čte, samozřejmě vůbec nejde. Pokud román za něco stojí, vždycky bude fuška jej číst: zaměstná naši mysl otázkami. Kdepak zahálčivá činnost - otázky dávají zpravidla zabrat víc než snaha pochopit odpovědi, které přináší odborná literatura.
Snad jednou místo snadného čtení znovu doceníme fígle a finesy, kličky a strategie, které umění románu za staletí vyvinulo. Snad se román jednou zase stane společenskou událostí, protože takové možnosti jako on žádná jiná platforma nemůže nabídnout. Snad díky němu jednou opět pochopíme, že bychom měli mluvit o lásce, protože stejně nic důležitějšího na práci nemáme.
