Předseda Marek Výborný nakonec nebude šéfovat straně ani rok. Včera ohlásil, že po rodinné tragédii funkci v lednu položí. Osobnostně je to úctyhodné rozhodnutí, dá-li politik přednost rodině před vysokou funkcí. Zvláště v časech, kdy se jiným děti v nouzi hodí jen jako bílí koně do různých firem.
Marek Výborný si tedy zaslouží uznání a podporu. To ale nic nemění na faktu, že impuls, který měl přešlapující partaji přinést, zůstal pouhou nadějí. Lidovci pod jeho vedením nepřestali olizovat pětiprocentní hranici, zato na politický stůl začali pokládat čím dál bizarnější návrhy.
Teď tedy za smutných okolností dostávají ke stému výročí svého založení nečekaně novou šanci. Důvod držet jim palce má přitom i ten, pro koho jsou prakticky nevolitelní.
Klidná síla upadající strany
Marek Výborný si letos na březnovém sjezdu získal spolustraníky energií a také ochotou popisovat věci bez příkras. Lidovci vysílení koalicí-nekoalicí se Starosty a nezávislými na něj tedy vsadili. Jenže fázi nadšení vystřídala celkem rychle fáze zklamání. Jako předseda nedokázal Výborný nabídnout žádnou vizi, která by straně pomohla. Nepřinesl žádné osvěžující nápady, neobklopil se inspirativními experty a širší veřejnost nedokázal zaujmout ani rétoricky.
Návrhy, s nimiž KDU-ČSL za jeho šéfování začala přicházet, sice získaly na razanci, ale také - omlouváme se za upřímnost - na hlouposti. Strana, která nebyla schopna nabídnout srozumitelný ekonomický, sociální či zdravotnický program, začala vynakládat pozoruhodnou energii například na boj za ústavní ochranu vody. Přitom zmínka o ochraně přírodních zdrojů už v našem základním zákoně dávno je. Účinnější by tedy bylo soustředit se na nějaké normy konkrétní, právě s těmi ale lidovci ne a ne přijít.
Zklamáním byl i jejich nový daňový balíček pro rodiny, který pracujícím rodičům zase jen nabízel zvýšení slev na děti. Ty jsou přitom dost vyšponované už teď a jejich další zvýšení ničemu zásadnímu nepomůže v situaci, kdy mladým rodinám zoufale chybí především kvalitní veřejné služby od školek po družiny. Přesto lidovci dál tvrdohlavě opakovali svou už tolikrát oslyšenou nabídku - a stagnovali.
"Nebudeme štěkajícím ratlíkem, ale sebevědomou klidnou stranou," sliboval na jaře Marek Výborný, když se ucházel o předsednictví strany. Pokud se ovšem sebevědomá strana pozná podle smysluplného programu a ratlík naopak podle narychlo ušitých kraválových návrhů, pak ten slib snad raději ani nepřipomínejme…
Takzvaní konzervativci
Při lednové volbě nového vedení lidovců ale nepůjde jen o lapálie jedné malé opoziční strany. Ve hře je mnohem víc: osud konzervativní politiky v Česku.
V poslední době jsme sice ve veřejném prostoru svědky hotových orgií konzervativismu. U těch, kdo se jím zaklínají, ale jde zpravidla jen o projev verbální diarey. A pojem sám se bohužel stal pouze krycím jménem pro výrony frustrací, národovectví a egoismu. Má-li dnes někdo šanci úspěšně se s touto nebezpečnou tendencí utkat - a vrátit konzervativní politice dobrou pověst -, je to především KDU-ČSL se svou stoletou historií nijak zvlášť intelektuálně hluboké, ale pozitivní lidové úcty k tradici.
Kdysi lidovcům konzervativnější voliče přetahovala méně liberální část ODS, ta ale nyní zdegenerovala v euroskeptickou úderku, která se cítí být permanentně ohrožená neomarxisty a cyklisty - a velmi nekonzervativně přitom třeba chce mladým lidem odpustit daně z příjmu.
TOP 09 svůj důraz na tradice už dávno opustila a stala se naopak miláčkem liberálního velkoměsta.
Velmi nebezpečná verze konzervativismu (čistě nominálního) zato vznikla kolem Tomia Okamury s jeho kruciátou proti úplně všem, kdo zrovna netáhnou s ním. Jen o něco umírněnější verzi téhož pak destiluje i mladší z Václavů Klausů, který slibuje vrátit zpět starý dobrý svět - přesně ten, jaký nikdy neexistoval.
KDU-ČSL se tak ocitá před zajímavým oknem příležitosti. Snad si v lednu dokáže zvolit vedení, které se jej nebude bát otevřít.
Proevropskou politiku má strana v krvi, takže je schopna se v největší unijní frakci snadno ubránit svodům přílišné eurokritiky. Stejně tak se lidovci vždy dívali na svět zorným úhlem obyčejného venkovského člověka, což je už několikrát zachránilo před nástrahami vypjatých ideologií. A vždy měli ve svých řadách i mezi voliči dost seniorů, což je učilo a učí funkční mezigenerační solidaritě.
Pokud by se jim teď podařilo tento letitý základ přetavit do podoby smysluplného a moderního konzervativního programu, mohl by se pro ně stát odrazovým můstkem do hlubších než jen pětiprocentních vod.
Po generálce
Lidovci asi už tuší, že znovu zvolit předsedou někoho, kdo bude sice populární uvnitř strany, ale veřejně naprosto nevýrazný, by bylo hazardní. Letošní březnový sjezd tak lze nyní brát jako generálku na ten, který stranu čeká příští rok v lednu. Co odhalila? Například nadějný fakt, že i po odchodu velmi úspěšného Pavla Bělobrádka má KDU-ČSL k dispozici docela dost osobností. Stejně tak ale bohužel i varování, že postrádá jakoukoli použitelnou vizi.
Na té lze samozřejmě zapracovat. Pokud by ovšem lidovci svůj už druhý restart během krátké doby opět nezvládli, byla by to škoda nejen pro ně, ale i pro Česko.
Jakmile totiž vyklidí pole konzervativci, kteří možná nejsou úplně prudkými intelektuály, ale jejich osobnost jim dává jasné mravní limity, přijdou ti, kteří se - řečeno s klasikem - "jen tak nezakecají".
