Před dvaceti lety se zdálo, že moderní demokracie západního typu nezadržitelně vítězí. Jako by k ní ani neexistovala rozumná alternativa. Dnes jsme ale prakticky denně svědky situací, ve kterých obyvatelé demokratických zemí ve svou formu vlády přestávají věřit. K moci se derou populisté a roste obliba autoritářských režimů. Pokud se vám zdá, že předchozí věty přesně vystihují vaše pocity, vězte, že s nimi nejste sami. Sdílí je i americký politolog Yascha Mounk, který ve své nové knize Lid versus demokracie vykresluje současný svět ve stejných barvách.
Má za to, že každým dnem se rozevírá propast mezi dvěma základními složkami západního systému: totiž mezi demokracií a právním státem. Doposud přitom platilo, že patří neoddělitelně k sobě a vzájemně se podporují. Teď ale, jako by se v praktické politice - a především v očích značné části lidí - začaly stavět proti sobě.
Co tím chce Mounk říci? Zhruba toto. Mluvíme-li o abstraktním "právním státě", znamená to v praxi, že je řeč o zemi, kde jsou si před justicí opravdu všichni rovni. Od posledního bezdomovce po hlavu státu. A je-li zároveň právní stát také moderní demokracií, garantuje všem svým občanům kromě rovnosti před zákonem i svobodu a základní lidská práva, přičemž zvláštním způsobem chrání před útiskem nejrůznější menšiny (náboženské, rasové, jazykové, sexuální).
Mnoho lidí (zejména příslušníci dosavadní etnické většiny) dnes ale dospělo k názoru, že pro samý důraz na práva různých menšin zapomínají západní státy na problémy jejich. Neřeší ekonomickou stagnaci, či dokonce úpadek tradičních středních vrstev. Na to například v minulých prezidentských volbách doplatili američtí demokraté. Díky vstřícnosti vůči právům menšin získala Hillary Clintonová obrovskou podporu v jejich řadách. Ztratila ale tradiční levicové voliče z řad bílých dělníků, takže se nakonec hlavou Spojených států nestala ona, nýbrž Donald Trump.
Když vítězství znamená porážku
Řecké slovo demokracie se běžně překládá jako "vláda lidu". Demokratický systém je pak ten, který uskutečňuje vůli většiny. Mounk ale upozorňuje na fakt, že právě síla většiny dnes viditelně chřadne. Je stále menší mimo jiné proto, že v čím dál složitějším světě je potřeba více a více pravomocí lidové vlády delegovat na odborníky a někdy i různé mezinárodní organizace. Funguje to tak i u nás. Pro příklad není třeba chodit daleko: Česká národní banka se na nic neptala, když v roce 2013 na několik let uměle oslabila korunu, čímž poškodila každého, kdo měl v domácí měně úspory.
Právě takových situací dnes využívají populisté Trumpova typu - slibují vrátit kontrolu nad státem lidu a dělat to, co chtějí voliči, nikoli nejrůznější elitní experti.
Po druhé světové válce se v západní demokratické politice soutěžilo obvykle o to, bude-li stát pravicovější nebo levicovější. Tedy bude-li víc podporovat lidi ekonomicky samostatné a úspěšné, nebo naopak za cenu vyššího zdanění a horšího ekonomického růstu zlepší sociální služby. Dnes jako by se politická soutěž přenesla k jiné, daleko zásadnější otázce: má být stát více demokratický za cenu omezení práv a svobod, nebo má podporovat autoritu expertů a ústavních soudců, i když půjde proti vůli většiny?
Tragédie této volby je v tom, že úplné vítězství kterékoli ze stran by nejspíš znamenalo konec systému založeného na vyvažování vůle většiny a práv menšiny. Byrokratický stát, který přehlíží vůli občanů, představuje stejnou tragédii jako demokracie, jež nehledí na práva menšin a politickou kulturu. Oba míří stejným směrem: k tyranii nebo oligarchii. V prvním případě k tyranii expertů a právníků, kteří nemusejí brát ohled na názory lidí. Ve druhém pak k despocii demagogů, kteří manipulují emocemi voličů a strhnou na sebe dříve či později diktátorské pravomoci.
Právě tak pravidelně končily antické demokracie, v nichž vůle lidu nebyla omezena systémem ústavních brzd a protivah. A podobně ostatně skončila také ruská demokracie před bolševickou revolucí a demokracie německá před Hitlerovým nástupem.
Tak vyhrajte vy
Označení "demokracie" se dnes často používá pro systém, který slučuje svobodné volby a právní stát pod jednou střechou. Ale je dobré si uvědomit, že jde o dvousložkovou směs, a její složky se naučit vnímat a pojmenovat zvlášť. Každá z nich totiž dokáže fungovat samostatně bez té druhé a v poslední době je mnozí politici začínají stavět proti sobě. Slovo demokracie tak dnes někdy povahu věci spíš zastírá, než aby ji ozřejmovalo. Vezměme si jako příklad demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii.
Podle svého názvu hnutí hájí demokracii, ale všechny jeho dosavadní požadavky buď volají po právním státu (nezávislost justice je nezávislostí i na demokraticky volených představitelích), anebo se dožadují zlepšení politické kultury (odstoupení premiéra, jehož hnutí sice vyhrálo volby, ale on sám je trestně stíhaný a vykazuje střet zájmů). Demokracii v původním smyslu lidovlády takové požadavky vlastně limitují: jdou proti vůli volebních vítězů, a tedy i jejich voličů. Vzniká tak nedorozumění a oponenti demonstrantům za demokracii odpovídají argumentem "my jsme vyhráli volby, máme tedy právo vládnout. Vzýváte-li demokracii a chcete to dělat jinak, vyhrajte příště vy."
Rozpor je daný samozřejmě tím, že název "Milion chvilek za právní stát a politickou kulturu" by ani zdaleka nezněl tak atraktivně jako ten současný. Právní stát i vyspělá politická kultura k modernímu pojetí demokracie neoddělitelně patří. Jen je stále méně jasné, jak je sloučit se samotnou vládou lidu.
Autor je sociolog.
