Stoleté Pegrassiho tiskařské lisy a jejich ohmatané kliky, točité schody do podkroví, kamenná hlava Krista na okenním rámu, trsy štětců, rozkreslené pastely s pigmenty svítivě modré, a jemné světlo, které přichází ze zahrady rozměrným oknem. Kdysi to býval taneční sál střešovického hostince, ale už nějaký ten čas je to dílna-ateliér-tajemná laboratoř.
Malíř a grafik Pavel Sukdolák sedí u širokého stolu, jarní světlo mu modeluje vrásčitou tvář, je mírně nakloněn nad listem ručního papíru. Nebo tu večer jen tak sedí, hovoří s mrtvými básníky a mudrci, kteří k němu neslyšně přicházejí zavřenými dveřmi a jejichž texty doprovázel ilustracemi. Je to náramná společnost, z různých stran a dob - Karel Hynek Mácha, Villon, Komenský, Baudelaire, Morgenstern, Pasternak, Virginie Woolfová, Skácel, Herman Hesse nebo kamarád z nejbližších, básník a překladatel Jan Zábrana. Právě s ním jej pojilo společně prožívané dětství a jinošství i rodiště - vysočinský Humpolec.
Zábranovy deníky a třpyt perleti
Pavel Sukdolák se narodil 21. září 1925. Doma, v otcově knoflíkářské dílně, byl obklopen třpytem perletí. Pro vizuálně citlivého chlapce to bylo nesmírně inspirativní prostředí. Sám mi k tomu jednou řekl: "Když k nám na Vysočinu došla z Hamburku v těžkých bednách perleť, byla to událost. Stalo se, ale jen vzácně, že v těch krásných lasturách byla zarostlá i perla."
Sukdolákovi sousedili s domkem Zábranových a tak se mezi syny zrodilo upřímné kamarádství. Upevnilo se ještě více po komunistickém puči, když byli rodiče Jana Zábrany zatčeni, odsouzeni a jejich dům zabaven. Zábrana mohl nějaký čas přespávat u Sukdoláků, kteří byli také tvrdě postiženi, ale vždy se u nich našel přívětivý azyl.
Pavel Sukdolák o příteli "Jendovi" kdysi vyprávěl: "Literatura, poezie byly jeho azylem. Měl smysl pro humor, ale pod radostí byla uložena tíha. Jako když je doma někdo hodně nemocný." Není bez zajímavosti, že Zábranovy sešity rukopisných deníků byly dlouhá léta uschovány na půdě Sukdolákova ateliéru.
V kruhové obraně proti rudé ideologii
Pavel Sukdolák maturoval těsně po válce na gymnáziu v Havlíčkově Brodě, kde jej do své předčasné tragické smrti chránil malíř Otakar Štáfl. Poté se odstěhoval do Prahy, kde nejprve studoval u Cyrila Boudy na ČVUT a po komunistickém převratu na radu učitele přešel na AVU do grafické speciálky Vladimíra Silovského.
Sukdolák, který své křesťanské postoje nezamlčel ani v padesátých letech, byl navržen na vyhození. Unikl mu tím, že se za něj zaručil spolužák Ladislav Čepelák. "Byli tu výborní kamarádi," napsal později v jedné vzpomínce, "se kterými jsme se dostali do jakési kruhové obrany proti rudé ideologii a utekli ke starým vzorům a jejich ohromné technice. Rembrandt, Piranesi, Mařák."
Později se oženil s dcerou malíře Karla Holana, narodilo se jim dítě a usadili se v pražských Střešovicích. V padesátých a šedesátých letech jej posilovalo několik přátelství, obzvlášť drahé mu bylo to s fotografem Josefem Sudkem. Důležité pro něj bylo také členství ve spolku Hollar a první cesta z vlasti za ostnaté dráty - v roce 1958 mohl krátce vyjet do Vídně a naživo uvidět v Albertině díla Dürerova a Michelangelova.
Od dávna jsem vnímal svět Sukdolákových grafik jako průhled do tajemných vesmírů a sfér, které v sobě nesou rozličné šifry a znamení, hieroglyfy. Nebo jako ponory pod hladinu oceánů, na dno plné korálů, mušlí a záhadných bytostí.
Postupně, po bližším seznámení s dílem Pavla Sukdoláka a po nahlédnutí do jeho raných kreseb, figurativních obrazů a rozličných výsečí městské periferie i krajin z padesátých a šedesátých let, jsem zjišťoval, že jeho magické vize mají nejen nebe, hloubku a dalekosáhlost, ale také svoji zemi a hlínu. Dimenzi ukotvení. Že často vyrůstají z konkrétních míst, nesou pečeť jistých lokací, vjemů a prožitků, které se s časem proměňovaly v krajinu vnitřní, vnitřně barevnou a spirituální.
Nad řadou barevných listů Pavla Sukdoláka se mi připomíná lidové umění, se svojí lapidárností, vroucností a elementárností tvarů. Také románské hlavice a gotické vitráže s důmyslnou barevnou souhrou. A neméně umění starých Číňanů, kteří dovedli zachytit prchavý okamžik, vánek, průtok vody v potoce či sluneční paprsky ubíhající po lukách úspornými prostředky, jemným valérem a jednoduchým tahem.
Charakter tvůrce
Když jsem letos v květnu Pavla Sukdoláka navštívil, seděl ve svém ateliéru u širokého stolu ve své placaté čepici, hovořil o dlouhých dnech, nemocech stáří, chybějících generačních druzích, vyprávěl o dusnu padesátých let. Na chvíli se pak zadíval skrz široké okno. Neviděl skalnatý svah a kvetoucí zahradu, ale modravé obzory rodné Vysočiny a aleje, kterými se tam kdysi toulával. Napadlo mě, že se vrací ke svému bodu alfa, ke své Vysočině a svým předkům. Za pár týdnů vydechl naposledy.
Leží před námi grafikovo celoživotní dílo, ryzí, průzračně magické, plné nadějeplných údivů a malých úchvatů. Promlouvá k nám svojí něhou a křehkostí, smělostí vizí i snivostí. A přitom toto dílo nelze oddělit od autora a jeho života, který si i v tíživých dobách války a reálného socialismu zachoval pevnou páteř a charakter.
O Pavlu Sukdolákovi jako o málokterém českém tvůrci 20. století platí tak přiléhavě slova spisovatele Johannese Urzidila: "Zásadní je lidský charakter. Skutečnou lidskou historii netvoří politický vůdce, války, revoluce, nýbrž onen samotář, jenž někde v nějakém ztraceném údolí píše svoje básně, komponuje symfonii nebo tvoří cokoli."
