K pojmenovávání různých objektů po Václavu Havlovi se vyslovili už v podstatě všichni, kromě Slovíčkaření, což hned napravíme. Vydržte.
Ne že by si pan prezident nějaké náměstí nebo i to letiště nezasloužil, naopak. Uživatele jazyka ovšem každé čerstvé jméno kouše jako prvně navlečené pyžamo. Je to nezvyk, člověka to nutí „zarazit se" a na pikosekundu uvažovat, co ten název vlastně znamená, akceptovat ho nebo ne, „řešit ho". To ruší. Používání není hladké, jak se u místních jmen sluší.
Když se něco jmenuje po někom nebo po něčem, jsme zvyklí nepřemýšlet, proč to tak je, co se tím chce říct nebo jestli se dotyčný dost zasloužil. Vysvětlíme na příkladech.
Mladá Boleslav, Havlíčkův Brod, Jindřichův Hradec, ba Sušice nebo Černošice, a co teprve Kozojedy, Hnojník, Vrahovice a Žabokliky, všechna ta jména také něco „znamenají". Co přesně, často jen tušíme, protože nejsou čerstvá, ale naopak, pro praktické použití pěkně uleželá. Jejich obsah už vlastně nevnímáme.
Kolik Pražáků se ptá, proč se ulice jmenují zrovna Vodičkova nebo Myslíkova? Slyší v tom Myslíka? A vůbec, když se někdo jmenuje Skočdopole, Netušil, Tlustý, Přecechtěl nebo Pečínka - řeší snad někdo, co to „znamená"? Prohlíží si toho pána, jestli odpovídá popisu?
O názvech-značkách jako Mladá fronta Dnes nebo Buzuluk Komárov ani nemluvě. Prostě jsou, a nikoho nenapadne brát je doslova. Naštěstí. Už se obnosily, takže pasují. Alespoň nám to tak připadá.
V případě Václava Havla - pokud po něm nepojmenují například závodní okruh, jako po Masarykovi - se slovíčkář nad tyhle drobné komplikace povznese. Nové boty nazuje a rozchodí.
* * * Teď malý kurs italštiny.
Kapitána Schettina vyslovujeme Sketýno. Gnocchi jsou ňoki, a ne nochy, gnoky ani noči, jako že všechno tohle a ještě horší věci už jsme v českých restauracích zaslechli.
Rudý bolševický nok je něco jiného. Kapišto?!.
V pořádku, ne všechno musíte rovnou vědět, jsou tu i polehčující okolnosti. Mraženou Pizzu Guseppe servíruje reklama jako džuzepe, podle vzoru Verdi a Garibaldi, jenže to byli správní pepíci s „i" za „G". Giuseppe. Který prznič italského jazyka vykousl z té pizzy hlásku „i", jsme bohužel nezjistili. Takže si to s ním nemůžeme vyřídit za to, že nás nutí špatně vyslovovat podle svého, křupanského gusta. Džusta.
Pak se nedivíme, že někdo ňokům říká gnoči.
Guseppe kromě toho v italštině nic neznamená. Uvědomělý slovíčkář tuto značku bojkotuje.
* * * Aktuální mistrovství Evropy v házené připomíná, že na rozdíl od kopané, košíkové a odbíjené jsme tuto hru kupodivu stále nepřejmenovali na něco-bal. Košíkáře a odbíjenkáře potkáte jen v archivu Branek bodů vteřin - kdežto kolegové házenkáři si to po palubovkách sviští dál. Čím to?!
Asi takhle. Slovo handbal je na nás trochu moc německé, v anglické výslovnosti hendbol (podle vzoru bejsbol) zase příliš cizokrajné. A hlavně - copak je možné přejmenovat také českou, národní házenou? Národní handbal? Tschechischer Handball? Benešovy dekrety neprolomíme.
* * * Týdeník Televize, upozornila laskavá čtenářka, píše o tom, jak skladatel Ennio Morricone ohudbil film Pro hrst dolarů. Ohudbil!
Slovíčkářské smysly se zatetelily. V obyčejném časopise si někdo pomohl neobyčejným, výstižným a správným slovesem. Když někdo složí hudbu k filmu (čtyři slova), jako by ho obarvil, obložil, oplechoval - anebo ohudbil (jedno slovo). Přesné. A české.
Když jsme u té hudby, věděli jste třeba, že rádio může podstoupit zvukový facelift?! Až na vás v kosmeťáku budou řvát, braňte se, je-li vám život milý.
