V kapse tento Roubíčkův synovec žmoulal dlouhý seznam svých známých, které hodlal pumpnout. Na prvním místě byl uhlobaron Kohn, který moc rád četl jeho entrefilety a byl jeho příznivcem. Bez okolků ho proto oslovil jako prvního: "Podívaj se, pane barone, já jich tu mám na prvním místě, že by mi určitě půjčili tisíc korun." Kohn mu říká: "No, tisíc vám nepůjčím, ale že jste to vy, tak pět set ano" - a podává mu bankovku. Roubíček ji rozpačitě převrací v ruce, podrbe se na hlavě a pak povídá: "Tak to fakt nevím - dlužej teď pět set voni mně, nebo já jim?"
Touhle anekdotou reagoval Adam Černý loni na srazu redaktorů časopisu Týden, který jsme založili s Jaroslavem Kovaříkem před třiceti lety, když hned po vstupu do místnosti slyšel, jak se dva naši bývalí redaktoři hádali, kdo komu dluží láhev vína Gigondas kvůli nějaké staré hádce. Na toto jeho antré si pamatuji hlavně proto, že nějakým podobným vstupem se kudrnatý Adam v brejličkách, jaké nosíval James Joyce a s laškovným úsměvem, vmísil do debaty kdekoliv: v tramvaji, nebo na recepci na Hradě.
V redakci časopisu Týden, z něhož jsme se pokusili udělat v Česku spolu s Petrem Buštou, dnešním šéfredaktorem Lidovek, první news magazín, tedy zpravodajský týdeník, jehož vzorem byl pro nás hlavně Der Spiegel, seděl společně s Milanem Slezákem, Davidem Shorfem a Martinem Ehlem v zahraniční rubrice a humor neztrácel ani později. O tom svědčí i názvy jeho komentářů z poslední doby: Mají si západní státníci telefonovat s mezinárodně hledaným zločincem? nebo Čínský prezident u mladšího ruského bratra.
Zabýval se samozřejmě zvláště jako předseda Syndikátu novinářů České republiky i vážnými problémy médií, které jsou v poslední době kvůli klesajícím nákladům či poslechovosti pod větším tlakem marketingu, který je nutí k větší rychlosti a velké dávce emocionality. Věděl moc dobře, že tento nápor kazí úroveň médií, které je odvádí od behaviorálního pohledu na texty. Velké nebezpečí viděl v obrovském množství sdělení, které se valí na lidi, z nichž jen nepatrnou část tvoří informace, tedy utváření a pojmenování, protože díky sociálním sítím a algoritmům je veřejný prostor zaplněn hlavně bláboly, lživými nesmysly či dystopickými vizemi nebo konspiračními teoriemi, které tvoří nebezpečnou mlhu, za níž se ztrácejí skutečné problémy. Nutí editory k upřednostňování extrémních názorů před řádným kontextem, který by informaci dodal souvislosti a nedovolil by, aby vyprázdněná slova byla používána jen jako nálepky. Stejně tak si všímal práce s umělou inteligence v redakcích. Upozorňoval třeba na to, že v redakci Sznam.cz už využívají program umělé inteligence k sestavování titulků jednotlivých článků tak, aby připoutaly pozornost. Dovedl si představit, že dalším krokem bude sestavování i složitějších textů, kde nebude zapotřebí lidské novinářské práce nebo ji bude ubývat. Ale jako vrozený optimista věřil, že nakonec jedině lidský faktor bude neopominutelný, protože to bude živý novinář, kdo musí počítači dát zadání. A jen koketně dodával: Doufám, že tomu tak nebude alespoň za mého života. To se mu bohužel splnilo.
Humor ho skutečně nikdy neopustil, i když po absolvování fakulty se pro něj v redakcích nenašlo místo. Měl škraloup kvůli otci, rovněž novináři. Jaroslav Černý byl jedním ze zakladatelů známého kruhu recesistů, který se proslavil za okupace třeba odhalením pamětní desky s nápisem: V tomto domě se nikdo slavný nenarodil ani nežil. Po válce pracoval jeho otec v Mladé Frontě, potom v Obraně lidu a v 60. letech ve Svobodném slově. Po příchodu okupačních vojsk byl donucen opustit novinářskou profesi a mohl pracoval už jen v expedici tiskárny Mír. Jeho matka, Věra Richtrová byla účastnicí odboje ve skupině Předvoj, později redaktorkou populárních Květů. Otec Adamovy maminky byl František Richter, novinář, který působil ještě za c. a k. monarchie v Dělnických listech s Ivanem Olbrachtem ve Vídni.
Kvůli tomuto kádrovému habitu pracoval Adam za tzv. normalizace jako noční hlídač v Národní galerii, v Anežském klášteře i jako dělník v podniku Geodézie. Po roce 1989 nastoupil do Svobodného slova, kde kdysi redaktoroval jeho otec. Do Týdne přešel z Lidových novin a poději pracoval v Hospodářských novinách a komentoval i v rozhlase a televizi. Mluvil třemi cizími jazyky a zajímal se převážně o evropskou integraci a o otázky bezpečnosti v mezinárodních vztazích. Jako francouzštinář četl Pierra Bourdieua, a proto můžeme o něm říci jeho pojmy: měl velký sociální a kulturní kapitál. Rád citoval Jana Wericha, který říkával: Kdo se neumí smát sám sobě je vůl. Latiníci o takových lidech říkají elegantně: Je to agelast.
Adam Černý zemřel v sobotu 29. června v nedožitých 74 letech.
