Alternativa pro Německo, která se zrodila z odporu proti migantům, prosazuje podle programu ochranu německé národní identity a tradic, vystupuje proti zelené politice, multikulturalismu, politické korektnosti a je pro tradiční rodinu a posílení národní suverenity.

Konkrétní verbální projevy členů AfD na zemské úrovni jsou jiné: volají po velkém Německu a potřebě zapomenout na vinu za nacistické zločiny. Její dvojí jazyk prozrazuje, že ve skutečnosti volají po změně současného demokratického systému, jako v Rakousku Herbert Kickl, který to říká zřetelně a lidé na to slyší.

To se děje vždy, když vládne stav odcizení vůči politice, kdy státní moc není pociťována jako vlastní věc občanů a autority ztratí respekt. A když vládní politika je nezřetelná, alibistická a bojácná stejně jako její představitel, viz právě dosluhující předseda sociálních demokratů Olaf Scholz. Proto jeho strana má nejhorší preference od roku 1949: tehdy měla bezmála 30 procent, vrcholu docilovala za kancléřů Willyho Brandta a Helmuta Schmidta, kdy měla přes 40 procent a za Scholze jí poslední odhady připisují 15 procent.

Oba bývalí kancléři měli odvahu měnit mentální mapu Německa proti většině: Brandt v Polsku v roce 1970 poklekl u pomníku povstání ve varšavském ghettu a Schmidt na konci sedmdesátých let souhlasil s umístěním raket Pershing II.  v Německu. Scholz naopak neměl odvahu dodat Ukrajině účinné zbraně, i když s ním souhlasilo jen 38 procent dotázaných. Tím svými bojácnými postoji nepřímo podporoval AfD, která ústy jednoho ze svých předsedů Tino Chrupalla volala po tom, aby Německo uznalo Rusko jako vítěze války proti Ukrajině, a tím přispělo ke konci války. To je ovšem recept, na který již jednou Německo doplatilo, když Anglie a Francie povolila Hitlerovi anexi Sudet. A podobně to, co nyní navrhuje AfD, by znamenalo souhlas s anexí Donbasu a Luhaňska. Jako tehdy ústupek otevřel cestu k německé agresivitě, dnešní ústupky by podporovaly další agresivní choutky Ruska.

Absurdní na postojích AfD je i to, že to byl právě německý filozof Karl Jaspers, který jasně upozorňoval těsně po válce, že historie není jen to, co se stalo, ale je vedle řady dobrých věcí také plná situací a jednání, k nimž nikdy nemělo dojít a za ně jsou lidé různou měrou odpovědni, to jest na nich nesou svůj podíl viny buď politické, morální či metafyzické. "Každý, kdo zůstal nečinný, je viníkem," napsal v roce 1946 Karl Jaspers, a to si lidé v německých městech, kteří protestují kvůli hlasování CDU/CSU s AfD v Bundestagu, uvědomují. A ti, co k snahám AfD mlčí, jsou pasivní, jen přihlížejí a myslí si, že je dobré zapomenout na vinu a zločiny svých předků, otevírají prostor tomu, aby se chyby opakovaly. Karl Jaspers ve své knize Otázka viny říká: Existencí se člověk stává v mezních situacích, a právě v těch také troskotá. Být člověkem-existencí znamená přiznat si svou vinu, kdo to nedokáže, není celým člověkem. A ti, co volají kdekoliv po zapomenutí viny a hovoří o tlusté čáře za minulostí, nechtějí celé lidi, ale jen masu, s kterou se dá snadno manipulovat.

Napsáno pro ČRoPlus.