Předem upozorňuji, že tento text vzniknul již před pár roky a do jeho dnešní podoby jsem ho víceméně kontextuálně "oprášil". Nikoho v něm nesoudím, ale ani neadoruji. To, že se na naší malinké vizuální scéně - která, jak je zřejmé, dlouhodobě nezajímá nikoho mimo naše hranice (kromě nás samotných)- točíme v takřka nezměnitelné realitě, je stále víc očividné. A tak se ocitáme v tristním, bludném a incestním - i pyšném - kruhu. Srdnatě si vyvoláváme jakési duchy témat, o kterých se domníváme, že nás alespoň na chvíli vnějším světem trochu pospojuje. Nesmysl. Ano, je to holý nesmysl. Ale i ta mikrosekunda domnělé pozornosti nás asi utvrzuje v tom, jak jsme důležití, nepostradatelní. Jak obohacujeme okolní svět, i když ve skutečnosti jde jen o zasmrádlé ozvěny. A právě jednou z těchto stokrát odražených ozvěn je dnes i vděčné téma artwashingu.

Ale proč?!? Vždyť přeci náš umělecký provoz je naprosto finančně zabezpečený, dlouhá léta saturovaný, bez výrazných propadů. Čisté, nezkorumpované, tedy spásné granty jsou vysoké a dostanou se spravedlivě ke všem, bez ohledu na věk, pohlaví, barvu pleti. Státní a městské galerie jsou finančně zajištěné tak, že každoročně bez problémů nakupují dostatečné množství kvalitního umění, a to bez jakéhokoliv omezení. A ministerstvo kultury? Samozřejmě že každý rok rozdělí více než 5 % státního rozpočtu na podporu umění, takže vznikají fantastické projekty ve veřejném prostoru, a to bez jakýchkoliv developerů nebo jiných "nečistých" soukromých peněz! A navíc, již po mnoho desítek let funguje to, o co předchozí generace umělců marně usilovaly! Tím je desetiprocentní odpis z daní pro ty, kdo si pořídí umělecké dílo. Takto se přeci skvěle celá naše vizuální scéna stala pružnou, bez zaprděného klientelismu a podobně. I soukromé galerie tak mohou svobodně dýchat, bez tlaku na své zrušení. Co víc si přát pro tak malou zemi, jakou jsme?!

Proč tedy stále vyvoláváme ducha artwashingu? Co z toho kdo má? Nebo snad vše, o čem jsem v předchozích větách psal, není pravda? Opravdu? A právě v této souvislosti si musím opět vzpomenout na jednu z nejprogresivnějších výstav své doby - na výstavu When Attitude Becomes Form v Bernu (1969), kurátorsky připravenou neméně významným Haraldem Szemannem, která byla v té době i dnes považována za historicky zlomovou. Proč na ni vzpomínat? Protože bez onoho tzv. artwashingu by nikdy neexistovala. Dle slov samotného H. Szemanna přijeli v roce 1968 do Bernu lidé z firmy Philip Morris a PR firmy Rudder & Finn a nabídli mu peníze a úplnou svobodu pro jeho budoucí výstavu. Jak sám Szemann potvrzuje: "Samozřejmě, že jsem souhlasil, protože taková příležitost se mi do té doby nenaskytla." Dále tvrdí, že většinou neměl peníze ani na zaplacení přepravy umění po Evropě, natož pak do USA, a pokračuje: "Takže to, že jsem získal pro Attitudes finanční zabezpečení, bylo velmi osvobozující…" Od té doby (1969) deklaroval svou nezávislost! Získal nemalé finanční prostředky od světové tabákové firmy, o jejíž ziscích na lidském zdraví by bylo možné napsat mnoho kritických statí. Měli tudíž tehdejší umělci tuto nadnárodní firmu, a tím i Szemannovu výstavu, veřejně a demonstrativně bojkotovat? To dnes znamená - nestát se rukojmími eticky problematických peněz od pochybného byznysu! Což je přeci jasný příklad artwashingu. Nebo snad ne?

Ani jeden z tehdy přítomných významných umělců nic podobného neudělal. A zde je seznam některých z nich: Carl Andre, Giovanni Anselmo, Richard Artschwager, Joseph Beuys, Alighiero Boetti, Hanne Darboven, Walter de Maria, Jan Dibbets, Barry Flanagan, Hans Haacke, Eva Hesse, Stephen Kaltenbach, Edward Kienholz, Yves Klein, Joseph Kosuth, Jannis Kounellis, Sol LeWitt, Richard Long, Mario Merz, Robert Morris, Bruce Nauman, Claes Oldenburg, Dennis Oppenheim, Panamarenko, Michelangelo Pistoletto, Alan Saret, Richard Serra, Robert Smithson, Richard Tuttle, Lawrence Weiner, Gilberto Zorio. Zbabělci, morální odpadlíci a eticky nepřijatelní cyničtí jedinci? Dobře, dejme tomu, že měl H. Szemann možnost odmítnout peníze od Philip Morris na výstavu, a ta by se tak nikdy, v její dnes známé podobě, nekonala. Bylo by to správně, nebo špatně? Kdo to rozhoduje, kdo bude soudit?

 V této souvislosti nemohu nevzpomenout na zásadní a průlomové nástěnné dílo světoznámého umělce Marka Rothka, který byl vždy světem umění vnímán jako výsostně duchovní bytost, pro The Seagram Company Ltd a jejich Seagram Building (Four Seasons Restaurant) v New Yorku, jehož architekty byli Ludwig Mies van der Rohe a Philip Johnson. Rothko totiž přijal zakázku od velké potravinářské firmy, jejíž kapitál byl mnohokrát spojován s trestnou činností zakladatelů. Měli bychom tedy jeho obrazy zničit nebo alespoň stáhnout z veřejného prostoru galerií? A co v těchto souvislostech historie umění dál? Například "čisté" peníze Vatikánu, které umožnily Michelangelovi vytvořit geniální dílo? Co rod Medici, jehož "nečisté" bankovní peníze umožnily vznik děl od Botticelliho, Leonarda da Vinci, Filippa Lippiho, Donatella, Raphaela a mnoha dalších? Měli bychom tyto geniální umělce také dnes ostrakizovat, stáhnout jejich díla z muzeí, chrámů a galerií? A co ještě předrenesanční doba? Kaple Scrovegni, kterou nechal postavit Enrico Scrovegni, bohatý bankéř, v italské Padově, kolem roku 1305? Kaple a fresky od Giotta di Bondone, které jsou dnes považovány za jedno z vrcholných děl rané renesance, a přitom financovány "nečistými" penězi z lichvy? A co John D. Rockefeller Jr., který nechal postavit MoMA v New Yorku a podporoval mnohé umělce, včetně Jacksona Pollocka? A tak dále, a tak dále. Kde je tedy naše malá zemička s pidi provozem umění, pidi vizuální scénou a pidi finančními prostředky od kohokoliv? Zásady biče, lynče artwashingu, které už pro některé tvoří víceméně umělecký program nebo styl, by se měly spíše aplikovat i na tuto naši bezbřehou nicotu.