V roce české hudby, na smetanovské výročí navázaném, vydal Pavel Kosatík nový skladatelův životopis. Díkybohu za něj.  Rozpačitěji ovšem působí skutečnost, že v něm z dobrých důvodů cítí potřebu Smetanu hájit a rehabilitovat. Je dobře, že tak činí, ale je smutné, že je to nutné. Zároveň je to věc pro dnešní dobu nadmíru příznačná a zaslouží si bližšího ohledání.

Celé to vzniklo, nakolik můžu soudit, jednoduše. Když se po revoluci v rámci všenápravné revize obracela znaménka u historických epoch, jevů a zjevů, obrátilo se i smetanovské plus na mínus. Smetana měl smůlu, že byl coby skladatelská osobnost upřednostňován předlistopadovým režimem, přičemž prsty v tom měl do značné míry Zdeněk Nejedlý, neblaze proslulý svou úlohou ve sporech o Dvořákovo dědictví. Ovšem po roce 1989 navíc Smetanovi poprvé v dějinách ublížilo označení za národního skladatele. Národní, no fuj! zašuměla pražská kavárna. Dnes je na piedestalu světovost, a Smetana se najednou těm, kteří o něm pohříchu nic moc nevěděli, nezdál dost světový. Navíc byl bezprostředně svázán s obrozením, a to taky dostalo mínus.

Dvořák - o jehož významu vůbec nepochybuji, aby bylo jasno - to má teď lepší. Shodou historických náhod se mu posmrtně poštěstilo dostat s vybranými skladbami do globálního "bedekru" vážné hudby. Ty se díky tomu běžně objevují v zahraničních kompilacích "toho nejlepšího ze světové hudby", provádí se na koncertech pro turisty, jejich partitury vycházejí u zahraničních nakladatelů zcela samozřejmě a na rozdíl do Smetany se z těchto a dalších souvisejících důvodů se dlouhodobě drží v repertoáru zahraničích orchestrů. Tyto vnější znaky, které zpravidla souvisejí daleko víc s historickou dynamikou moci a globální komerční logikou než s uměleckými parametry, jsou pro snoba hlavním znakem úrovně. Dvořáka proto ještě tak vezmou na milost, avšak vypravit se na Mou vlast na zahájení Pražského jara, to by se hanbou do země propadli!

Věř nevěř, čtenáři, čerpám z osobní zkušenosti. Setkal jsem se s takovým přístupem i u lidí bezpochyby velmi inteligentních. Převažovala u nich ovšem, mám dojem, a tak si to vysvětluji, snaha vypadat před ostatními kulturně a světově nad niterným zájmem o klasickou hudbu, nedej Bože českou. Na druhou stranu mě mile překvapilo, když se po za předení rozhovoru s těmi, kteří vážnou hudbu poslouchají opravdu vážně, ukázalo, že těmito předsudky povětšinou netrpí. O něčem podstatném to, soudím, vypovídá.

Nemá smysl Smetanu obhajovat ještě tady. Kromě množství různé popularizační literatury byla o Smetanovi, o jeho díle a životě, o jeho skladatelské virtuozitě napsána dlouhá řada muzikologických prací. Vážní zájemci o hlubší pochopení jeho díla mají po ruce soubor monografií Dílo a život Bedřicha Smetany, v nichž jsou zúročeny výsledky výzkumu našich předních muzikologů. Akorát se obávám, že pro leckoho jsou to studie málo světové, pocházejí z doby předlistopadové a určitě to jsou tedy jen samé obrozensko-komunistické bláboly.

Zdaleka přitom nejde jen o Smetanu. Potřebovali bychom se této neblahé mentality zbavit, protože nám mimo jiné uzavírá důležité, kolikrát i klíčové hodnoty naší kultury, minulé i současné v jejich vzájemné provázanosti. Zároveň svou demagogií nepříznivě ovlivňuje veřejnou debatu a ovzduší ve společnosti a podrývá zbytky její sebedůvěry. A stejně jako u jedinců, chybí-li zdravá dávka sebedůvěry, založené na řádné sebepoznání, objevují se problémy nejrůznějšího ražení a závažnosti. Jako kdybychom to před sebou neměli dnes a denně.