Nejen Andrej Babiš mluvil o zeleném šílenství a o ekofanaticích. Odmítal připustit, že Green Deal byl schválen právě za jeho vládního období, a naopak se snažil přehazovat veškerou odpovědnost na současnou koalici. Navíc napříč kampaní byl Green Deal zkratkovitě zredukován na zákaz spalovacích motorů.

Rozumné hlasy upozorňující, že Green Deal nejde zrušit, nebylo moc slyšet. Debata trpěla vysokou mírou iracionality. Všichni se zaklínali, že samozřejmě chtějí chránit životní prostředí, váží se ochrany krajiny, podporují sázení stromů, chápou důležitost mokřadů, a vůbec jsou strašně pro ekologii, ale Green Deal odmítají, protože ohrožuje konkurenceschopnost a způsobí evropské zaostávání za zbytkem světa.

Kritika Green Dealu není výhradně českou specialitou, u nás se však rozjela napříč politickým spektrem. Vedle tradičního strašení migrací, které má vzhledem k absenci migrantů, slabší potenciál, se na scéně objevil nový bubák. Green Deal se v řeči politiků začal podobat mozkomorovi ze ságy o Harry Potterovi. Zbavuje lidí štěstí a vysává z nich veškerou radost. Pak se objevil zachránce, který slíbil lidem spalováky navždy. V této atmosféře zákonitě musel výrazně bodovat.

Nejedná se zdaleka jen o Green Deal. Jeho příklad je ilustrací mentálního nastavení. Z výběru mezi příležitostí a strašákem, jsme si zvolili to druhé. Máš z něčeho strach? Zkus se s tím nejdřív skamarádit. Někdy je to vyloučené, jako například ukázal Putin. O tom teď nepíšu. Politici bojují za zachování stávající podoby průmyslu, zatímco byznys si je vědom, že musí jít dál a přemýšlet o inovacích a o nových technologiích.

Snižování emisí se nevyhneme, To je základní fakt. Kritickou hranici 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře svět překročí nejspíš už v horizontu pěti let. Z toho vyplývající dopady se promítnou do mnoha ekosystémů a výrazně ovlivní podmínky života na mnoha místech planety. Není třeba se z toho hroutit, ale promýšlet dopady a investovat do nových technologií. Studie vypracovaná na evropské úrovni, do které přispěli i čeští autoři, ukazuje pozitivní dopady snižování emisí, a to především do sektoru energetiky. Omezování emisí povede i ke snižování výdajů na zdravotnictví a kladně ovlivní zdraví obyvatel ohrožené vysokými koncentracemi prachových částic.

S Evropskou unií máme nejčastěji spojený narativ: "oni nám něco nařizují". Ne, oni. My jsme její součástí a můžeme aktivně ovlivňovat dění. Můžeme zaujímat tvůrčí přístup, anebo se chovat jako rebelující puberťáci, čemuž odpovídalo i heslo Evropě to osladíme. Prý to mělo vyznít pozitivně. Od té doby jsme se ale nikam dále neposunuli. Volební programy nejvíc ze všeho zdůrazňovaly, jak ochránit Česko před Unií. Jistěže jednotlivé členské státy prosazují svoje zájmy na evropské fóru. Jde však o přístup. Nikoliv na úkor jiných, ale ve spolupráci s ostatními. Pořád se tváříme, že chceme být v Unii, ale Unie si té naší ochoty málo váží. Ke zralému dospělému postoji jsme se dosud nepropracovali. A podle toho dopadly též volební výsledky.

Přístup k Unii vychází z naší mentality obhajoby skanzenu. Bezradné školství, přezírání vědy, těžkopádná státní správa. Čím víc se budeme bát budoucnosti a hájit status quo, tím hůř dopadneme. V parafrázi na oblíbený citát o minulosti, kterou ten, kdo na ni zapomene, musí znovu prožít, pro nás platí to samé o budoucnosti. Kdo před ní utíká, ten ji ztratí.