Zdá se mi, že má-li se změnit k lepšímu svět, musí se cosi změnit především v lidském vědomí, v samotném lidství dnešního člověka; člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat; musí se vyprostit z toho strašlivého zapletení do všech zjevných i skrytých mechanismů totality, od konzumu přes represi a reklamu až po televizní manipulaci, musí se vzbouřit proti roli bezmocné součástky gigantického stroje, který se řítí bůhvíkam, musí v sobě nalézt opět hlubší odpovědnost za svět - což znamená odpovědnost k něčemu vyššímu, než je on sám.

To jsou slova Václava Havla, která mi napsal v dopise před čtyřiceti lety do Bonnu. Tehdy jsme si naivně mysleli, že bychom knihu, která měla navázat na můj rozhovor s filozofem z italského Janova Václavem Bělohradským Myslet zeleň světa, kterou Havel vydal ve své edici Expedice, mohli přivést na svět korespondenčně. Jenže dopisy nemohly chodit poštou, museli je pašovat zahraniční diplomaté, a to by trvalo moc dlouho. Proto po několika pokusech jsme se na podzim téhož roku domluvili, že mu pošlu nejprve magnetofon a otázky a on mi namluví odpovědi. To se povedlo a kniha o rok později skutečně vyšla, i když mohla mít namále. Protože jsem tehdy každé ráno běhal v nedalekém Kottenforstu, pošťák krabici s magnetofonovými pásky hodil před naším řadovým domkem na rohožku. Naštěstí ji nikdo neukradl.

Odpovědi jsem přepsal, doplnil dalšími otázkami, Havel na ně odpověděl, ale zároveň rukopis, který tehdy měl málem 300 stránek, seškrtal na polovinu a dvě otázky si připsal sám. Přiznám se, že já bych býval chtěl v rozhovoru ještě pokračovat, zdálo se mi, že bych Václava Havla dokázal vyprovokovat k ještě dalším hlubším úvahám, ale německé nakladatelství Rovohlt chtělo knihu vydat k Havlovým padesátinám. Knize jsem dal původně název Paradoxy Václava Havla, ale protož se kniha Olze Havlové nelíbila, manželovi řekla: "To není rozhovor, to je výslech", zrodil se z toho název Dálkový výslech. Poslední zádrhel se pak týkal honoráře: německé nakladatelství se domnívalo, že pro Havla se pracuje zadarmo, což jsem si nemohl dovolit, ale nakonec se i tento problém vyřešil, Rovohlt chtěl ušetřit.

Dodnes má tato kniha v češtině třináct vydání, počítáme-li do toho vydání v samizdatu, vydání s lupou a všechna česká vydání v zahraničí. Dodnes má prý tato kniha víc než třicet překladů, jak mi řekli archiváři, včetně do ruštiny, čínštiny či japonštiny. V této dekádě vyšla i v novém překladu do polštiny, a dokonce ne tak dávno byla přeložena i do albánštiny. A jak mi sdělil Jacques Rupnik, na Sorboně i na harvardské univerzitě je jako doporučená literatura na žurnalistice i na politologii.

Náš rozhovor, od jehož prvního vydání v Praze loni uběhlo 35 let, končí větou, která přežila stejně jako citát v úvodu i Havlovu smrt: "Všechno si odskáču, ale všechno kupodivu přežiju a vždycky budu nakonec zase zneklidňovat všude, kde to bude zapotřebí."

Napsáno pro ČRo Plus.