V komentáři nazvaném Když spáč procitne, který Ferdinand Peroutka publikoval před osmdesáti lety, tedy krátce po druhé světové válce, kdy se vrátil z koncentračního tábora a ujal se řízení Lidových novin, napsal. "Poměry se změnily rychleji než nervy a zvyky. Než nás nacistický kyj omráčil, byli jsme, jako všechny evropské státy s výjimkou Ruska, stát z liberalistickým hospodářstvím v rozmachu. Když jsme zase procitli, shledali jsme, že jsme "vyvíjející se socialistický stát" s depresí počátků. Mimo to: ty společenské vrstvy, které jsme si zvykli vídat v popředí, byly odsunuty. Jejich místo zaujaly vrstvy nové, které si nepočínají vždy příjemně a ohleduplně a někdy si dokonce dávají záležet na tom, aby vypadaly nemile." Tímto článkem otevřel i souborné vydání svých textů z počátku roku 1947 s názvem Tak nebo tak.

Připomínám tuto knihu Ferdinanda Peroutky právě v tuto dobu z několika důvodů: Zaprvé proto, že i dnes převládá v naší civilizaci pocit, že politické poměry se zase zásadně mění a lidé nevědí, jak to dopadne. Zadruhé, protože změny, které prožíváme probíhají opět rychleji, než na co jsme byli zvyklí a neměli bychom doufat jako tenkrát, že dějiny se musí vrátit zpět. Zatřetí proto, že většina lidí zná Ferdinanda Peroutku jako autora Budování státu a šéfredaktora Přítomnosti z dvacátých a třicátých let minulého století nebo jako hlavního komentátora Svobodné Evropy z doby, kdy žil v exilu, v New Yorku. A zatřetí proto, že Ferdinand Peroutka se narodil právě před 130 lety, 6. února 1895 v Praze.

Ale činím tak i proto, že právě on již tehdy pochopil a tvrdě nesouhlasil s tím, že proměna společnosti má jen svou hmotnou stránku. Snažil se důrazně upozorňovat na to, že vedle hmotné stránky má sociální a hospodářská otázka i stránku duchovní. Peroutka tehdy napsal, cituji, "Začne-li se společnost měnit s vyloučením ducha a jeho kontroly, je výsledkem vždy násilí."  Proto zahájil zápas za duchovní rozměr revoluce. A neměl to snadné, protože tehdy nebylo v módě myslet, ale žádat, volat, plédovat či dávat najevo rozhořčení a hněv. I v tom se dnešní doba podobá tehdejším časům.

Ferdinand Peroutka věděl po zkušenosti s nacismem, a to platí i po naší zkušenosti s tzv. socialismem, že spravedlnost potřebuje svobodu a že všechny svobody závisí na svobodě slova. Proto když se přistihl sám jak taktizuje při redigování textů Michala Mareše pro Dnešek i textů Zdenka Slouky pro Lidové noviny a 28. února 1948 dostal výpověď, odešel do exilu, kde také v New Yorku v roce 1978 zemřel. Ladislav Fikar, později šéfredaktor Československého spisovatele a jeden ze zakladatelů české nové filmové vlny ze šedesátých let, který Peroutkově budoucí ženě Slávce pomáhal vystěhovat jeho věci z redakce, prohlásil: "Tohle si my komunisté jednou odskáčeme."

Napsáno pro ČRo Plus.