Když jsem s Ivanem Medkem seděl krátce před jeho smrtí u jednoho stolu na Amálii, diskusním večeru, které pořádával Václav Havel a Bořek Šípek mu nabízel na cestu domů láhev vína Chateauneuf du Pape, odmítl ji se slovy: "Děkuji, teď už potřebuji jen teplé pyžamo, aby mi nebylo v hrobě zima."

Zemřel před patnácti lety, 6. ledna 2010 v Praze. Na toto poslední setkání nikdy nezapomenu. Byl už těžce nemocný, sotva chodil, ale dokázal se šibalsky smát jako kluk. A i dnes platí to, co jsem řekl hned po jeho smrti: Byl to kníže ducha, člověk neobyčejně čestný, sošný, mramorový. Nikdy se neshrbil, neuhnul jako jeho předci. Byl synem spisovatele a legionáře Rudolfa Medka, bratrem malíře Mikuláše Medka, vnukem malíře Antonína Slavíčka a synovcem Herberty Masarykové.

První republice vyčítal kde co, ale často zdůrazňoval, že jedna věc se jí podařila, a to byl konsenzus občanů se státem. Říkával: "To byl poslední nebo po dlouhé době první náš stát, proto jsme nikdy nedokázali mluvit o vládě Masarykově, Benešově jako o jejich vládě. Nebyli to oni na jedné a my na druhé straně. Byl to náš stát a pro ten stát stálo za to pracovat, šetřit, a potom za něj i bojovat v roce 1938." Těch pár týdnů mobilizace bylo pro něj vrcholnou chvílí našich moderních dějin. Zdůvodňoval to tím, že Češi, ale z devadesáti procent i Slováci, i někteří Němci, byli ochotni za stát bojovat s vědomím, že válku by nemohli vyhrát, ale věděli, že by stálo za se o boj pokusit, vzkázat potomkům, že svoboda není dar, ale boj.

A právě to, že s tímto vztahem ke státu dnes nemůžeme počítat, mu vadilo ze všeho nejvíc na České republice. A dodával: "Naštěstí teď není Hitler. Ale kdyby se objevil nějaký Hitler, tak se děsím. Děsím se toho, s jakou snadností by se daly některé věci zvrátit." A, bohužel. jeho slova, jak vidíme na Slovensku, a to nehovořím o Maďarsku, se potvrzují a něco podobného, pokud nebudeme považovat náš stát za svůj, může potkat v budoucnu i nás, pokud se tu nevytvoří společenství, která budou spravovány obyčejnými lidmi. Medek věděl a stále to zdůrazňoval, stejně jako jeho nejbližší lidé Opat Opasek a Pavel Tigrid, že slušný stát nemůže nikdy vytvořit vláda či parlament. Proto stále apeloval na to, aby bylo v zemi co nejvíce nejrůznějších neziskových organizací, spolků, skautů, sokolů, ekologů, myslivců, dobrovolných hasičů a podobných uskupení, která si vytvářejí sami lidé. Protože jen hodnotový pluralismus může zamezit totalitarismu, který je založen místo na vůli kriticky myslících občanů na vůli indoktrinované masy nad vládou práva.

Medkův odkaz by proto mohl znít: Drž slovo vší silou mysli, naděje i lásky, vší silou života, i když možnosti slov jsou omezené. Ale jen od přesného slova se odrazí každá lež, která nás může vyprovokovat k zamezení ztotožnění tržní a politické svobody. V tomto mylném výkladu svobody viděl již před více než patnácti lety největší nebezpečí naší civilizace. Současnost ukazuje, že se nemýlil.

Napsáno pro ČRo Plus.