V době polistopadové se všichni vrhli na obracení znamének a pracovali na tom, udělat z černé bílou a z bílé černou. Ve svém revizionistickém nadšení nezřídka dospěli daleko před rok 1948. Nově se v souvislosti s tím také dostala na piedestal světovost a dodnes tam zůstala. Pojmy národ a vlast byly novými liberálními elitami vyhozeny na hnojiště dějin, přestala se vyslovovat, nebo proti něm byly dokonce vedeny útoky. "Socialistický internacionalismus", který měl kdysi být překonáním "buržoazního nacionalismu", byl pro změnu nahrazen "liberálním kosmopolitismem". 

V odborných kruzích se proti tomu ozývaly jen osamělé hlasy jednotlivců. Nakolik jsem je byl s to zachytit, vedle evropsky proslulého historika národních obrození Miroslava Hrocha a auta mj. příznačně nazvané knihy Národy nejsou dílem náhody, se této otázky tu a tam kriticky dotkli například historici středověku, jako je Petr Čornej, z bohemistů nejnaléhavěji Alexandr Stich. Veřejný prostor byl však zahlcen různými dekonstrukčními hujery a prostoupen protičeskými náladami. Tyto hlasy ostatně byly posilovány západoevropským diskurzem, zejména německým, v němž se z pochopitelných důvodů stalo slovo národ v podstatě tabu a nacionalismus se stal ztělesněním zla.

Jsem přesvědčen, že je v mnoha ohledech nadmíru nešťastné, že jsme tato slova nechali napospas nejrůznějším nahnědlým uskupením, od holých lebek 90. let po proruské dezinformátory dneška. Kategorie životně důležité pro naše společenství stejně jako symboly s nimi svázané tak načichly nevábným odérem pleší a těžkých bot, že se jich kdekdo straní už jen proto. My je ale potřebujeme jako sůl, potřebujeme je v kultivované, promyšlené podobě, a to z vícera různých důvodů.

Základní identitární potřeby u lidí zůstávají bez ohledu na utopické ideje postmoderních liberálů a v evropském prostoru po dlouhá staletí krouží kolem pojmu národ. A jak píše prof. Hroch v polemických pasážích, když se elity péče o tyto potřeby zříkají a lidi jsou odkázáni leda na výkřiky "kdo neskáče, není Čech" při hokeji, nastávají potíže. V současnosti je toho nejlepším důkazem prudký vzestup evropské krajní pravice, která z identitárních témat ne náhodou učinila svůj zlatý důl. Vyhodili jsme dvě stě let tříbené emancipační, konstruktivní vlastenectví obrozenského typu dveřmi, aby nám oknem vlezlo dovnitř ve zvlčilé podobě protisystémových hnutí a pravicových radikálů.

Čerstvý pohled na problém pak přinesla ruská válka proti Ukrajině. Stmelující účin nacionalismu a úloha, kterou v protikoloniálnímu odporu sehrávají národní a státní symboly, těžko může unikat pozornosti západních pozorovatelů. Prožívané kategorie národa a vlasti se tu stávají zdroji síly v boji o přežití. Zároveň jsou tím, co nejvíc ruské impérium dráždí - kdyby se Ukrajinci podvolili, vzdali se své vlasti a nechali se plně poruštit, mohli by si žít "spokojeně" jako příslušníci trojjediného ruského národa ve velké skvělé mnohonárodnostní Ruské federaci. V souvislosti s tím výstižně píše ukrajinista Daniel Svoboda v Nové orientaci (18. 9. 2023):

Ve veřejné diskusi koncem 20. století se dostávalo nacionalismus jako historickému jevu výhradně negativního hodnocení. Vznik národů v předešlých staletích byl vysvětlován jako omyl zaviněný hrstkou demagogických buditelů, kteří prý národy "vynalezli" u psacích stolů a tím vybočili z pokrokových trendů lidstva. Dějiny prý směřují k podobě světa jako globální vesnice kultur a regionů, bez xenofobie a "umělých" národních hranic. Velké národní státy mohly takovému pošetilému teoretizování pobaveně přihlížet, avšak pro méně šťastné národy v postkomunistickém bloku, které se teprve zbavovaly tíživého historického dědictví, to byl jistý problém. […] Popsaná móda nikoli náhodou oslovila i část ruských intelektuálních elit, kterým přinášelo satisfakci, že malé národy a s nimi jejich nacionalismy - tito nepřátelé ruského imperiálního projektu - jsou v Evropě a Americe na odpis, kdežto nadnárodní celky se těší uznání. Když mohla tato módní teorie vzdychat po zlatých časech nadnárodní habsburské říše, proč by nemohlo být vzato na milost panství Romanovců a snad i nějaká mírnější verze SSSR?

Podobně hovoří filozof Volodymyr Jermolenko v nedávném rozhovoru pro Ukraїner Q (16.5.2024), nebo i bezpečnostní analytička Alexandra Alvarová (Forum 24, 1.1.2024), která ovšem vidí za nahlodaným vztahem k vlasti, státním symbolům apod. - výjimečně nezaslouženě - ruský vliv. V rámci posilování odolnosti vůči konsolidujícímu se ruskému nepříteli, chystajícímu se na totální válku s "kolektivním Západem", od války psychologicko-informační po válku konvenční, bychom potřebovali spíš společnost soudržnou po ukrajinském způsobu, respektive společnost prodchnutou prvorepublikovým demokraticky národním étosem. Rozhodně spíš než společnost dezorientovaných německých elit, horko těžko se probouzejících ze svých sluníčkových snů do pokračování evropských dějin, které pomohly svou slepotou vůči vývoji v Rusku a proruským postojům pěkně zavařit.

Naši obrozenci, vesměs pokrokoví humanističtí vzdělanci s širokým evropským přehledem, na to měli recept. Pod jejich taktovkou bylo národní obrození emancipačním hnutím, úzce navázaným na pokrokové myšlenky v řadě oblastí - dělnické hnutí, ženská otázka, demokracie. Jeho cílem bylo mírové soutěžení rovnocenných národů v kulturních a civilizačních výdobytcích. Bylo to právě ono usměrnění identitárních potřeb konstruktivním směrem. Z jeho vývojových obměn se napájelo to nejlepší, co jsme byli s to v moderní době předvést, od revoluce v r. 1848 přes první odboj, první republiku, druhý odboj až po Palacha. Domnívám se, že něco podobného je pravá cesta, ačkoli mám pochyby, zdali jsme toho dnes v celonárodním měřítku schopni.