V časopise Paměť a dějiny vyšel článek Miroslava Vodrážky nazvaný Psychiatrie pod správou StB a KGB. Považuji tento titulek za další neoprávněnou stigmatizaci psychiatrie, protože generalizuje chování několika spolupracovníků StB a KGB na celou množinu lidí, mezi nimiž byla řada statečných odpůrců režimu, jejichž práce zůstala autorovi utajená a nehodlá se jí zabývat, neboť není zdokumentovaná, zatímco jeho obvinění zdokumentovaná jsou. V rozhovoru se mnou odmítl svědectví o tom, že označení lékaři mnoha postiženým režimem pomohli a označil je za dojmy, čímž naše diskuse skončila.

Myslím si, že dějiny jsou výpovědí o tom, co se skutečně stalo, a nejen o tom, co je zapsáno. Palimpsesty nám ukazují, jak se zápisy postupně mění. Jistě že je zajímavé vědět, kdo měl v ruce moc a jak s ní zacházel, neméně zajímavé pak musí být i to, jak se chovali ti, kteří této moci byli podřízeni. To by mělo být zachyceno stejně, jako dostupné dokumenty, a pokud se tak neděje, nejde o skutečný popis dějin. Stejně tak nesouhlasím se škatulkováním podle profesionálního začlenění, a proto mě jako jednoho z "označených" nesmírně štve, když mě kádrující historik zařazuje do skupiny, která byla zneužita k prosazování moci. Mám na mysli "psychiatry".

Jsem psychiatr a vadí mi, že s touto nálepkou mám být přiřazen někam, kam nepatřím, a to ani podle autora, neboť mě zachycuje v roli oběti. Jsem jeden z posledních žijících svědků toho, kolika lidem ti autorem zavržení spolupracovníci StB pomohli; mluvím o Mirkovi Plzákovi, Lubomíru Hanzlíčkovi a Cyrilovi Höschlovi. Vím, že nemůžeme mluvit o "double agentech", protože dotyční pomáhali postiženým z vlastní iniciativy a nevázání na CIA či jiné zpravodajské služby, ale můžeme tak na ně nahlížet. Mezi špičkami nacistů byli také atentátníci na Hitlera. Není poctivé nechat na těchto lidech jen tu část, která byla jistě jejich slabostí, a současně opomenout jejich silnou stránku.

Není také poctivé mluvit o psychiatrii jako oboru, jako jednom kompaktním celku, kterého se tím pádem vina dotýká. Ti, kteří spolupracovali s režimem rozhodně nebyli ve většině a jestliže špičkoví pracovníci lidsky a odborně selhali, neznamená to, že se tak choval i zbytek doktorů. Takových bylo mnoho a je chybou historiků, že o ně zájem neprojevují.

Můj strýc, reakční ministr Prokop Drtina, odvolal svůj podpis pod Chartou 77, když ho vzali na projížďku kolem ruzyňské věznice, a já se mu nedivím. Zažil jsem nátlak na podpis spolupráce v Bartolomějské ulici, kam jsem docházel několik měsíců jednou týdně. Advokát z disentu mi po odebrání řidičského průkazu a pozvání do této budovy řekl - chtějí s vámi mluvit, tak budou; lepší za nimi docházet, než je nechat docházet do kriminálu. Byly to vyhrůžky týkající se nejen mne, ale také mých dětí. Neodsuzuji ty, kteří to nevydrželi a nesoudím ty, kteří si tím jistili existenci. "Nesuďte, abyste nebyli souzeni," říká Ježíš v Kázání na hoře a já tomu věřím.