Zpočátku to vypadalo jako dobrý nápad - kolonialismus není nic, na co by měly být západní země hrdy, a jeho kritická reflexe byla svého času zcela na místě. Bohužel, jak to bývá s myšlenkami, z nichž se stane dogma v srdci nějaké plamenné ideologie, která je víc a víc poskládaná z abstrakcí a míň a míň z reflexe skutečnosti, skončilo to celé velice neblaze. A nejhůře to dopadlo v americkém akademickém prostředí a postupně v různé míře všude tam, kam dosahá jeho vyzařování, na západoevropských univerzitách, a dále v prostředí krajní levice, které je na ně do určité míry navázané.

Vzhledem k tomu, že jako hlavní výkladový klíč světa slouží přívržencům této ideologie kolonialismus coby pokračování kapitalismu, a tudíž z definice vždy a jedině západní, a rasismus, v každém geopolitickém střetu poukážou na prohnilost Západu, jeho koloniální minulost a kapitalistickou přítomnost. V jejich očích za všechno vždycky může NATO a jeho patron, světový arcisatan USA se svými spojenci. Viděl a četl jsem to na vlastní oči ve vztahu k ČLR, pak k Rusku, nyní k Íránu a jeho proxies a nepochybuji, že jednou dojde i na KLDR. O novodobé sartry není nouze.

Osobně se mi pevně vryla ukázka míra zmatenosti - řekněme slušně - některých západních akademiků v r. 2016. Tehdy vpravdě slovutný německý profesor obecné jazykovědy Martin Haspelmath na Letní škole lingvistiky v Litomyšli při sestupu do města na večeři doširoka vykládal o tom, že sleduje zásadně Russia Today, a tak má přístup k pravdě místo západní propagandy. Dva roky po začátku války na Ukrajině. I dnes není těžké narazit na západního akademika, pro kterého je hlavním viníkem ruského genocidního tažení proti ukrajinské státnosti NATO nebo který odmítá kritizovat ČLR, protože "v USA zase bijí černochy". O těch, co v kampusech amerických univerzit oslavují Hamás a skandují protižidovská hesla, ani nemluvě.

V tomto prostředí není výjimečné narazit na přesvědčení, že čím hůř pro Západ, tím líp.

Všechno je lepší než rozkladné působení západního kapitalismu a pozůstatků kolonialismu - ať už je to čínská státostranická genocidní totalita, ruský genocidní euroasianistický fašismus (ostatně od počátku vědomě budovaný jako dokonalá inverze západního myšlení) nebo radikální islamismus. Obzvláštní oblibě se v západní Evropě těší mesaliance krajní levice a islamismu, pro kterou se zejména ve Francii začal užívat pojem islamo-levičáctví. Toto nové spojenectví v boji proti západním "buržoazněliberálním" hodnotám je v politologické literatuře popisováno také jako "osa rudých, zelených (= islamistů) a hnědých" (viz příslušná hesla na Wikipedii; není náhoda, že v Rusku se k tomuto konceptu otevřeně přihlásili jak euroasianisté, jako je Dugin, tak komunisté, jako je Zjuganov).

Pascal Bruckner ve své knize o "západním masochismu" z roku 2006 nazval širší západní diskurz tohoto ražení tyranií pokání (tyrannie de la pénitence). Nejzapálenější západní postkolonialisté jsou zcela slepí vůči jiným historickým imperialismům a kolonialismům a jejich hrůzám a nedokážou uchopit současné konflikty v jejich složitosti, natožpak aby byli s to odstíněněji rozlišovat mezi jednotlivými aktéry. Abstraktním teoretizováním pak můžou méně orientovaní krasoduchové se slabší vazbou na fakta dospět třeba k takovým absurdním závěrům, jako že by Ukrajinci měli podporovat Palestince (D. Saburová, Deník Referendum, 20.11.2023) - co na tom, že bojovníci Hamásu jsou, stejně jako húthíjští piráti, proxy silami Íránu, oblastní imperialistické mocnosti, která patří k nejbližším spojencům Ruska.

Západním intelektuálům, kteří o vzdálenějších zemích a kulturách zpravidla nic moc přesnějšího nevědí, buď uniká podstata a rozsah jiných než západních kolonialismů a imperialismů, anebo jim prostě nevadí. Tyto kolonialismy a imperialismy jsou ovšem na rozdíl od toho evropského, který je minulostí a za který si Evropa donekonečna obřadně sype popel na hlavu, stále přítomny a při chuti a o nějaké kritické reflexi, natožpak pocitu viny, se jim nikdy ani nezdálo. O tom ostatně velmi pěkně hovoří ukrajinský filozof Volodymyr Jermolenko v nedávném takřka tříhodinovém rozhovoru pro Ukraїner Q (16.5.2024).

Kromě toho, že tyto kruhy působí v západních společnostech coby páté kolony otevřeně nepřátelských režimů, některé diktatury si samy přivlastňují slovník postkoloniálních teorií a přihřívají se na nich svou totalitní geopolitickou polívčičku. Čínský propagandistický aparát ho tvůrčím způsobem kříží s pozůstatky starého marx-leninismu, výdobytky nového digitálního leninismu i s šovinistickou imperiální ideologií "Si Ťin-pchingova myšlení socialismu s čínskými rysy pro novou éru". Tato expanzionistická revizionistická velmoc s dvoutisíciletou tradicí imperialismu nikdy za nic nemůže, za všechno můžou vždycky jen zlí američtí imperialisté a jeho přisluhovači s jejich buržoazním liberalismem a pomýlenými lidskými právy. Veškerá kritika pekingského režimu je kolonialismem, veškeré protipůsobení proti jeho rozpínavosti je pozůstatkem kolonialismu a studenoválečnictví.

Při nerozhodnosti, ba defenzivnosti Západu a čím dál patrnější křehkosti západních liberálních demokracií stejně jako jejich bezpečnostní nezodpovědnosti není vyloučeno, že se ti na Západě, kteří Západ tak nenávidí, dožijí "osvobození". Otázka je, nakolik ocení blahodárné společenské působení ruských či čínských okupantů nebo islámských milic, až dojde na lámání chleba. Odhaduji, že budou jedni z prvních na řadě, ale možná ještě v mučírně či na popravišti zažijí pěkný pocit, že můžou přinést oběť na oltář pokroku a svobody.