Soudcovská velkolepost se může například pochlubit tím, že téměř po 35 letech se ujme komunistického zločince odpovědného za smrt desítek lidí na tehdejších československých hranicích. Přijde mi podivné, že o něm celou dobu nevěděli, a teprve teď, s němým, ale zatraceně silným apelem na jeho věk, jej budou několik let soudit, než zajde přirozenou smrtí a bude možné mu postavit pomník.

O to mi však v dnešním textu jde jen okrajově. Daleko více si podle mě zaslouží pomník rozvodoví soudci. Ti dostali do ruky zajímavou hračku, tedy možnost střídavé péče - a mají pokoj, alespoň pokud jde o handrkování o dítě či o děti. V rodičovských přích šermují zdatně "právy otců" a v jejich velkoleposti je ani nenapadne, že u takového jednání je především potřeba zohlednit práva dítěte, které je v takovém případě zcela bezbranné a přiměřené péče k dosažení svého práva bezmocné.

Pokud soudce vydá rozhodnutí o střídavé péči, a otec si na týden bere do ostravské ubytovny svou dvouletou dceru, která se zase začne počurávat, a matka nemá dovolání, protože lhůty jsou příliš dlouhé - tak je dotyčný soudce buď sadista nebo blb. Takovým patří dík celé společnosti, a proto i pomník, do jehož podstavce by se tesala jména zasloužilých, by měl být vztyčen. Návrhy, tvůrci i peníze se jistě sejdou.

Tímto se veřejně obracím na Soudcovskou unii a žádám o odpověď. Není náhodou právo dítěte u rozvodového soudu to, co byste měli brát primárně v úvahu?