Jak sám napsal, stal se proti své vůli svědkem nejstrašnější porážky rozumu a nejzuřivějšího vítězství brutality. S takovým světem již nechtěl mít nic společného. A k tomu došlo nejen šířením masové ideologie fašismu v Itálii, nacionálního socialismu v Německu a internacionálního socialismu v Rusku, ale především arcimoru nacionalismu, který tehdy otrávil výkvět evropské kultury. Svět, jak napsal v předmluvě této knihy, se stal kořistí nejstupidnější politiky. Protože příznivce těchto zrůdných nacionálních tendencí se zase v Evropě vynořují, rád bych této Zweigově knize věnoval pár slov. Kvůli tomu ji napsal: Chtěl dalším generacím připomenout alespoň střípek pravdy o epoše, jejíž stavba se rozpadla, aby se nic podobného nemohlo opakovat.

Když Zweig v roce 1937 navštívil naposled Rakousko, kde se narodil, tehdy pracoval v Londýně, z kterého viděl hrůzu nacismu i bolševismu zřetelněji než lidé v kontinentální Evropě, jeho přátelé mu vyčítali, že je velký skeptik.

Cituji: "Sáhodlouze vychvalovali velkolepé demonstrace Vlastenecké fronty. zatímco já jsem přece pozoroval už v Salcburku, že většina demonstrantů nosila předepsaný odznak na klopě kabátu. Příliš mnoho jsem studoval dějiny, psal o nich, než abych nevěděl, že většina se okamžitě převalí na stranu, kde je těžiště momentální moci."

Tuto zkušenost má válečná generace u nás zažila několikrát a ti, kteří jednou žili ve vnitřním či vnějším exilu, jsou na takové poměry citlivější, mají ostřejší oko, a tudíž i větší strach.

Zweig popisuje, jak pro něj bylo bolestné přihlížet, jak právě tu nejvyšší ctnost Angličanů, jejich loajalitu, jejich poctivou vůli věřit druhým, dokud se nepřesvědčí o opaku, zneužívala mistrovsky inscenovaná propaganda. Ta lidem stále znova namlouvala, že Hitler k sobě chce připojit jenom Němce z pohraničních oblastí, pak bude spokojen a jako dík za to vyhladí bolševismus; tato návnada působila znamenitě, Hitlerovi stačilo, aby v nějaké své řeči jedinkrát vyslovil slovo "mír" a vášnivě jásající noviny zapomněly na vše, co bylo spácháno, a už se neptaly, proč vlastně Německo tak zuřivě zbrojí, jako my jsme se před napadením Ukrajiny neptali, proč Rusko soustřeďuje u hranic Ukrajiny statisíce vojáků.

Autor připomíná, jak turisté vracející se z Berlína velebili pořádek. Hitlerovy požadavky ve velké Německo se začaly i v Anglii pozvolna a tiše schvalovat jako oprávněné, ač už tehdy bylo slyšet písně: Dnes nám patří Německo, zítra celý svět. Podobné písně i prohlášení v ruské televizi o tom, že vybombarduji Ukrajinu a pak půjdou dál, znějí i dnes.

Z knihy cituji: "Pokouším-li se ve zpětném zrcátku ukázat chyby politiky po první světové válce, pak jako největší rozpoznávám tu, že politikové zmrzačili jasný a jednoduchý plán Wilsonův: svoboda a samostatnost malých národů bude udržitelná pouze vazbou všech velkých a malých států na nějakou nadřazenou jednotku… Protože se tato nadřazená organizace… nevytvořila, vzniklo místo klidu ustavičné napětí."

Pokud na tuto Zweigovu zkušenost zapomeneme a nebudeme pěstovat pevnou soudržnost Evropské unie a NATO, dopadneme podobně.

Napsáno pro ČRo Vltava.