Do místnosti vstoupili urostlí nazí chlapci, černě pomalovaní, předvedli strašidelný tanec a postavili se k nohám hostů. Poté jim byly předkládány pokrmy, které jsou obvyklé při obětech duchům. Celou noc strávili ve smrtelné úzkosti. Kromě císaře všichni zmlkli. Působilo to, jako by byli všichni mrtví a jedině on žil. Když je propouští, znamená to, že jim dává milost. Tato hra mu dává pocit moci, silnější si není možné představit.

Čím je člověk starší, a mně bude za pár týdnů 83 let, tím větší má pocit, že lidé se moc nemění, a že i ty nejnemravnější současné situace jsou v literatuře dávno popsány. Úvodní pasáž je jen převyprávěným úryvkem z knihy Eliase Canettiho Masa a moc, která mi vytanula na mysli při sledování současného agrese Ruska. I dnešní ruský car, vůdce uctívá kult smrti, i když tak činí méně rafinovaně - uctívá masového vraha Josifa Vissarijonoviče Stalina, který z obav z Ukrajinců pro ně zorganizoval hladomor a za jehož vlády bylo zabito až 8,7 milionu lidí. Stalin mu je svou náturou blízký. I on zřejmě prožívá podobný pocit ze slasti z nebezpečí jako římský císař, které se pro něj stane vášní. Čím větší je hromada mrtvých, mezi nimiž on stojí a žije, tím silněji a neodbytněji je potřebuje. Vrchní velitel vydává rozkazy: posílá své lidi na smrt. Když zvítězí, patří mu celé pole mrtvých. Jedni padli za něj, druzí proti němu. On je všechny stále znovu přežívá.

Velikost triumfů se měří počtem mrtvých. Ale v takových případech se považuje za netaktní vypočítávat vlastní ztráty. Jsou známy, ale nevyčítáme je velkému muži. Pyšné bilance se předávají z generace na generaci. Zdá se dokonce, že soud dějin byl cílem těchto hrdinů dřív, než se jim poštěstilo jej naplnit. Ti, kteří ovládají toto umění přežívat, mají zajištěno nejvýznamnější místo v dějinách. Pro takovou slávu v dějinách konec konců nezáleží tolik na vítězství nebo porážce, jako spíš na obrovském množství obětí. Car Mikuláš I. v Krymské válce prohrál a bylo tam zabito podle velké sovětské encyklopedie více než milion lidí. Rusové na něj stále s obdivem vzpomínají.

Za paranoický typ vládce proto můžeme označit mocného člověka, který přesto, že za ním stojí haldy mrtvých, sám od sebe všemi prostředky oddaluje nebezpečí. Místo, aby s nebezpečím bojoval, snaží se postavit nebezpečí do cesty lest a opatrnost.  Vytváří kolem sebe přehledný prostor, smí k němu jen pár lidí, které může snadno kontrolovat. Zabezpečuje se ze všech stran, protože si je vědom, že má mnoho nepřátel a že ho mohou napadnout všichni najednou, včetně jeho vlastní armády. Je přesvědčen, že nebezpečí číhá všude, ne pouze před ním.

Prvním a rozhodujícím znakem mocného člověka je právo rozhodovat o životě a smrti. Kdokoliv mu přináší zprávu, je prohledán, jestli nemá zbraň. Smrt je od něho plánovitě oddalována, ale on sám ji smí vynést jako rozsudek. Jeho skutečným poddaným i ve 21. století je jen ten, kdo se od něj dá zabít. A těch spolu se zmrzačenými bylo do konce května podle americké agentury Union asi 350 000 v Rusku a 150 000 na Ukrajině. Vládci přísluší šířit hrůzu, je to jeho právo a pro toto právo je nejvíc uctíván. I císař Domitianus šířil neustálý děs, a tím ostatní připravil o řeč. Žil ale v druhé půlce prvního století našeho letopočtu, kdy posvátný byl jen jeho život.

Napsáno pro ČRo Vltava.