Karel Hvížďala, novinář, spolupracovník Českého rozhlasu Karel Hvížďala, novinář, spolupracovník Českého rozhlasu | Názory osobností
17. 7. 2024 21:16

Připomenutí Canettiho knihy Masa a moc

Římský císař Domitianus dal zařídit místnost, v níž bylo všechno, strop, stěny i podlaha černé a na nepokrytou podlahu dal rozestavit holá lehátka téže barvy. Pozval hosty, aby přišli v noci. Vedle každého dal postavit desku, která měla tvar náhrobku a nesla jméno hosta – a k tomu patřila malá lampička, jaké hořívají v hrobkách.
Karel Hvížďala.
Karel Hvížďala. | Foto: Jakub Plíhal

Do místnosti vstoupili urostlí nazí chlapci, černě pomalovaní, předvedli strašidelný tanec a postavili se k nohám hostů. Poté jim byly předkládány pokrmy, které jsou obvyklé při obětech duchům. Celou noc strávili ve smrtelné úzkosti. Kromě císaře všichni zmlkli. Působilo to, jako by byli všichni mrtví a jedině on žil. Když je propouští, znamená to, že jim dává milost. Tato hra mu dává pocit moci, silnější si není možné představit.

Čím je člověk starší, a mně bude za pár týdnů 83 let, tím větší má pocit, že lidé se moc nemění, a že i ty nejnemravnější současné situace jsou v literatuře dávno popsány. Úvodní pasáž je jen převyprávěným úryvkem z knihy Eliase Canettiho Masa a moc, která mi vytanula na mysli při sledování současného agrese Ruska. I dnešní ruský car, vůdce uctívá kult smrti, i když tak činí méně rafinovaně - uctívá masového vraha Josifa Vissarijonoviče Stalina, který z obav z Ukrajinců pro ně zorganizoval hladomor a za jehož vlády bylo zabito až 8,7 milionu lidí. Stalin mu je svou náturou blízký. I on zřejmě prožívá podobný pocit ze slasti z nebezpečí jako římský císař, které se pro něj stane vášní. Čím větší je hromada mrtvých, mezi nimiž on stojí a žije, tím silněji a neodbytněji je potřebuje. Vrchní velitel vydává rozkazy: posílá své lidi na smrt. Když zvítězí, patří mu celé pole mrtvých. Jedni padli za něj, druzí proti němu. On je všechny stále znovu přežívá.

Názory osobností

Texty v této sekci tvoří osobnosti společenského dění. Jedná se o obsah, do kterého redakce nezasahuje.

Velikost triumfů se měří počtem mrtvých. Ale v takových případech se považuje za netaktní vypočítávat vlastní ztráty. Jsou známy, ale nevyčítáme je velkému muži. Pyšné bilance se předávají z generace na generaci. Zdá se dokonce, že soud dějin byl cílem těchto hrdinů dřív, než se jim poštěstilo jej naplnit. Ti, kteří ovládají toto umění přežívat, mají zajištěno nejvýznamnější místo v dějinách. Pro takovou slávu v dějinách konec konců nezáleží tolik na vítězství nebo porážce, jako spíš na obrovském množství obětí. Car Mikuláš I. v Krymské válce prohrál a bylo tam zabito podle velké sovětské encyklopedie více než milion lidí. Rusové na něj stále s obdivem vzpomínají.

Za paranoický typ vládce proto můžeme označit mocného člověka, který přesto, že za ním stojí haldy mrtvých, sám od sebe všemi prostředky oddaluje nebezpečí. Místo, aby s nebezpečím bojoval, snaží se postavit nebezpečí do cesty lest a opatrnost.  Vytváří kolem sebe přehledný prostor, smí k němu jen pár lidí, které může snadno kontrolovat. Zabezpečuje se ze všech stran, protože si je vědom, že má mnoho nepřátel a že ho mohou napadnout všichni najednou, včetně jeho vlastní armády. Je přesvědčen, že nebezpečí číhá všude, ne pouze před ním.

Prvním a rozhodujícím znakem mocného člověka je právo rozhodovat o životě a smrti. Kdokoliv mu přináší zprávu, je prohledán, jestli nemá zbraň. Smrt je od něho plánovitě oddalována, ale on sám ji smí vynést jako rozsudek. Jeho skutečným poddaným i ve 21. století je jen ten, kdo se od něj dá zabít. A těch spolu se zmrzačenými bylo do konce května podle americké agentury Union asi 350 000 v Rusku a 150 000 na Ukrajině. Vládci přísluší šířit hrůzu, je to jeho právo a pro toto právo je nejvíc uctíván. I císař Domitianus šířil neustálý děs, a tím ostatní připravil o řeč. Žil ale v druhé půlce prvního století našeho letopočtu, kdy posvátný byl jen jeho život.

Napsáno pro ČRo Vltava.

 

Právě se děje

Další zprávy