Chápu, lid má své vlastní starosti a každý vidí ty své jako zásadní. Právem i neprávem. Na těchto jejich starostech a strastech samozřejmě etablují i jiní. Takže je buď pomáhají smysluplně utlumovat a prakticky řešit, prostě pomáhat, anebo je zneužívají ve svůj politický a ideologický, ale i mediální prospěch. Mnohý bohatý developer či sponzor zase potřebuje skrze umění a z něj vybrané jedince směnit, vyřešit své odpustky. Stále však naivně doufám, že to neplatí pro všechny. K těmto situacím tak slouží i takzvaný veřejný prostor. Tedy místa, která veřejnost používá pro svou běžnou existenci. Neexistuje však jen jeho fyzická, ale jistě i mentální podoba, tedy forma.

Má profese vizuálního umělce se v naší společnosti mnohá desetiletí pohybuje v jejich marginálních vrstvách. Je tak pro většinu lidí nesrozumitelná, nepodstatná, a tedy i zbytečná. Mimochodem, ani žádný oficiální Status umělce to nedokáže změnit. Do povědomí většinové české společnosti se tak z uměleckého světa na jeho obecněji a mediálně viditelný veřejný povrch dostávají jen rychle vděčné a veřejně zaznamenatelné spektákly, tedy něco efektního, jako je přitažlivá, zábavná, či "šokující" podívaná. Jinými slovy, snadno srozumitelná, sloganovitě zkratkovitá, ne moc významově a formálně složitá, a ve vývoji a paměti umění například zcela bez nečekaného či riskantního experimentu. Médium těchto forem je rozmanité - od 3D objektů a soch přes videomapping až po různé druhy performance, nebo i aktivismus.

Je až zarážející, jak je to v mnohém podobné i politickému životu životem naší společnosti. Zároveň tím ale netvrdím, že i některé z těchto věcí nemohou být umělecky zajímavé, přínosné, překvapivé a významově silné, a to i pro odbornou veřejnost. Ne vždy to tak musí být kýč či klišé, tedy myšlenkový stereotyp, nebo již banální vyprázdněná fráze. Však existují tak i doložitelné výjimky. Problém ovšem nastává, když se umělci či umělkyně vědomě a dobrovolně stávají rukojmími této veřejně vyžadované konvence, neboť se pak snadno stávají zajatci, tudíž i miláčky většinového vkusu, který je zároveň financovaný lidmi a institucemi, jež se v poli konvence a komfornosti neomylně či i nevědomě pohybují. Pak se totiž mohou umělci a umělkyně mylně domnívat - či se navzájem přesvědčovat -, že jim ony, a nejen finanční prostředky umožňují umělecko-kreativní svobodu.

Opak je většinou pravdou. Neboť je to vždy velmi tenká hranice a jen málokdo pak nepřepadne do slasti neomezených prostředků či do pocitu, že je možné vše. Ale zdůrazňuji, že v oblasti umění není zároveň nikoho svatou zásluhou, nebo proklamativně morální povinností, pohrdat penězi, které ho ještě jakžtakž udržují v chodu.

To je jedna z mnohých stran mince, ano z mnohých, neboť současné mince nemají jen své dvě viditelné, snadno rozpoznatelné odvrácené strany, ač se to může jevit nelogické. Vždy se totiž zjeví ta strana, na kterou je zrovna upřen vnímavý zrak, tedy i ta imaginativní, nejen tedy panna a orel. Neboť když se nebudeme umět takto dívat, tak si vlastně nikdy nedokážeme představit, o co vůbec jde. Ve veřejném prostoru lze toto "nedívání se" pojmenovat jako laické pozorování, které je náhodně selektivní, kdy si člověk všímá jen toho, co jej, jak popisuji výše, spektakulárně zaujme. Tato forma nedívání se - tedy ona neschopnost či lhostejnost k nerozlišování, často podpořena jednostrannými ideologickými soudy, stereotypními trendy a umělými konstrukcemi - je přítomna i v našem mediálním světě. Jeho dlouhodobě evidentní povrchnost umrtvená nepřítomnosti odborných kritiků, empatických nadšenců, náš veřejný prostor, ale i prostor na sociálních sítích, zcela pohltila.

Může však docházet k jevu, kdy divák, pozorovatel, ať už chce nebo nechce, začíná pozorovaný objekt i děj strukturovat a paradoxně i ovlivňovat. To znamená, že už nejde jen o to, co pozoruje a na co se dívá, ale začíná se projevovat i to, jak se dívá. Tomuto jevu se mnohdy říká zúčastněné pozorování. Divák se tak z laického, náhodného pozorovatele stává pozorovatelem vědomým, kdy už dochází k vzájemnému působení mezi jeho pozorováním a pozorovanou situací. Důležitost tohoto pohledu je dána množstvím porušené symetrie, což znamená schopnost, jak vnímat procesy, které probíhají stejně v minulosti, v přítomnosti i v budoucnosti.

Samozřejmě existuje i jistá škála toho, jak pozorovat umění, jako je například pozorování v přítomném okamžiku a bez posuzování, a být tedy nestranným, a přesto vědomým divákem. To je tedy velká šance, jak pochopit i sebe sama ve vztahu k pozorovanému. K umění však jistě patří i emocionální vhled, kdy se toto nestranné posuzování může jevit jako "vědecky" chladné, odtažité, sterilní, nebo i alibistické. Výše popsané jevy však nemají žádnou závěrečnou či rádoby poučnou pointu. Naopak, jsou to otevřené, vibrující a často nejasné situace, ve kterých umění hraje onu podprahovou (ne)zanedbatelnou roli.