Byl jsem ale nervózní z toho, že tomu čvachtajícímu blátu nerozumím. Babička to zpozorovala a pravila: "Bláto nemá ústa." Odpověděl jsem radostně: "Ale mluví, dyť to slyšíš! Jenom mu nerozumím." A babička hned uhodla, na co myslím.

"Tak se snaž!" Řekla s úsměvem: "Ústa vody i hlíny jsou slova."

"Babi, když ústa materiálů a věcí jsou slova, tak to je můj úkol."

"Ano, to je práce pro toho, kdo se umí pohybovat na střeše vět."

"To bych chtěl umět," vhrkl jsem, až mě to zarazilo.

Rozhodně po více než asi pětasedmdesáti letech nemohu ručit za to, že celá debata proběhla tak, jak jsem ji teď zapsal, ale určitě šlo o důležitý okamžik. Naučila mě naslouchat všemu, co bylo řečeno i beze slov, nebo jen naznačeno. Byl to můj první dotyk s dimenzí světa, o které jsem dosud neměl tušení. Učil jsem se přimlouvat za slova. Tehdy došlo k netušenému spojení řeči, věcí a lidí ve všech možných variantách. Nejen v dětství, ale v celém mém životě, protože ta věta: Bláto nemá ústa mě naučila či alespoň ve mně podnítila absolutní způsob vnímání skutečnosti: narostlo mi vnitřní ucho. Uvedla do pohybu něco, co ve mně vypnulo rezignaci na vlastní duševní pnutí, které by bylo poškozeno úsudkem, pobouřením či nářkem. Babiččina ústa ve mně otevřela vrátka někam, o čem jsem netušil, že ve mně je. Rozdvojil jsem se. Brouzdal jsem najednou sice v sobě, ale jako v jiné bytosti. Měl jsem dojem, že jsem jako velryba, která spolkla jinou rybu a teď ji mám v sobě a ona si ve mně žije svůj jiný, ale přesto můj vlastní život. Byl jsem překvapen, co všechno ve mně je, jaká jsem zásobárna obrazů, situací, pocitů a slov, které jsem nedokázal uchopit dlouho ani okem, uchem či slovy. Jako kdyby byl ve mně konec nějakého jiného světa. Byl jsem na něj zvědavý, ale nevěděl jsem si s ním rady. Zároveň jsem se ho ale už neuměl zbavit. Nedokázal jsem si uvědomit souvislosti skutečností, které ve mně bublaly či spíše vřely s čímkoliv jiným, co se mi občas vynořovalo v mysli. Přesto mě ale stále něco ve mně nutilo si tyto situace pojmenovávat a některé věty, které mě napadly, si neustále opakovat. Po čase jsem přišel na to, že nejsnazší způsob, jak se tohoto pronásledování slovy zbavit, je věty zapsat na papír. Trvalo mi to dlouho, možná několik let.

Když jsem ale někomu kousek ze svého sešitu, kam jsem si nápady nasbírané na střeše vět zapsal, přečetl, lidé se mi smáli: doma i ve škole. Na čas jsem s tím přestal.  Dobrodružství z pronásledování slov mě ale uhranulo natolik, že jsem se k psaní vrátil a zůstal u něho dodnes.

 Až teď, při stěhování, jsem na jeden z těch dětských sešitů narazil a zase na chvíli uviděl babičku, která mluvila výhradně v nápadech. Zdá se mi, že od ní jsem nikdy neslyšel větu, kterou jsem očekával. Vždy přišla s něčím novým. Každá chyba v jejích ústech rozkvetla a proměnila se ve výzvu. Vykopla mě do oblak utkaných z písmen. Leckteré slovo použila tak, že jsem ho mohl znovu objevit jako nové, oprášené či umyté od nánosů lží. Dokázala slovům, která se jí líbila, přilepit křídla. Anebo slovo schválně zpronevěřit tak, aby se vynořilo v nové přesnosti. Když dědečkovi v roce 1950 znárodnili továrničku, přinesla ze sklepa láhev koňaku a pravila: "Václavíčku, nebuď smutný, to musíme oslavit. Teď budou mít starosti oni a ne my."

Dobrá věta je posmrtná maska autora. A co je dobré dnes, bude v budoucnu ještě lepší. Přesná slova zrají jak dobré víno.

Napsáno pro ČRo Vltava.