Osmačtyřicetiletý Peter Pellegrini je politický poutník. Vystudoval finance a skoro celou svou kariéru se potuluje po politické krajině. Začal jako poslanecký asistent, byl poslancem, vždy za stranu Směr. Od roku 2020 vede stranu Hlas, která měla být hlasem budoucnosti. O Směru hovořil jako o straně minulosti. Jenže po loňských parlamentních volbách vstoupil do koalice se Směrem a SNS. Postupně vystřídal všechny důležité posty: Byl předsedou Národní rady, premiérem a nyní je prezidentem. Nejvíc se mu vyčítalo, že se naučil žít ve světě tajných sponzorů díky čemuž získal velký majetek, jehož krytí nedokázal přesvědčivě vysvětlit. Spekulovalo se o tom, že peníze získával za prosazování zákonných změn při vyvlastňování dálničních pozemků a podobně prý zbohatl na zavádění virtuální registrační pokladny. Podle výpovědi podnikatele Michala Suchoby prý za to dostal 150 tisíc eur v hotovosti. Voličům to nevadilo.

Stejně jako jim nevadí, že ještě před nedávnem viděl jako vzor Volodymyra Zelenského, a v závěru prezidentské kampaně tvrdil, že je třeba poslouchat i hlas Vladimíra Putina, podobně jako Fico v únoru hovořil o řádění ukrajinských nacionalistů. Nad kultivovaným diplomatem Ivanem Korčokem vyhrál o 6,25 procent hlasů.

Upřednostnění submisivního politického poutníka před těmi, kteří myslí v širším kontextu a učí lidi žít v nejistotě, která posiluje operační paměť, svědčí o tom, že mentální spřízněnost, politické šibalství a bláhové národovectví 19. století, je pro Slováky víc než důstojnost, vůle ke změně a respekt k nutnosti rozšiřování společného evropského trhu. Proto silný autoritářský vůdce, který slibuje jistotu, kterou nemůže nikdy zajistit, je přijatelnější než právní stát a víra v píli a morálku. Naděje je snad zatím ještě ve nezávislosti Ústavního soudu a původní představa, že by mohla být i v tom, že by se Pellegrini se svojí submisivní rolí jako prezident nesmířil, se brzy po atentátu na Roberta Fica zase vytratila.

Napsáno pro ČRo Plus.