Slovům v našem předvědomí vždy předchází obraz či melodie, ale teprve, když je slovo vysloveno, když obraz a melodie dostanou jméno, začnou existovat. A právě o spojení všech tří vjemů pomocí slov je každá skutečná báseň, každý esej či román. "Stačí libovolné slovo z libovolné stránky libovolné knihy - a svět hned existuje, " napsal básník Edmond Jabe`se. Slova nás učí myslet a orientovat se ve světě. Pokud se ze slov stanou jen nálepky, které bezmyšlenkovitě přijímáme, jsme nemyslící bytosti. Stáváme se snadnou kořistí marketingu politických podnikatelů, šíbrů či patologických úchylů, kteří se baví tím, že ničí životy druhých. Ze společnosti mizí důvěra a životy ovládá všudypřítomný nihilismus.

Obecně platí, že zdravý život stojící na důvěře a logické verbální argumentaci, strašení, zpochybňování a nedůvěra život zkracuje. Spása je záležitost individuální duše, stejně jako štěstí.

Proto věřím, že slova, která zpívají a mají blankytná křídla protkaná viditelným žilkováním, která podtrhují jejich charakter, staví hráz proti zapomnění i zlovolnosti: smrt si na nich láme zuby. Psaní je naděje, protože kdo píše, hledá možnosti v tom, co se zdá být uzavřené. Kdo píše, doufá. Psaní mi pomáhá, abych se předčasně nesmířil s tím, že už by měl být můj život uzavřen. Stále se snažím slova trpělivě obcházet, až se věta objeví sama. Jak říkal Bohumil Hrabal: "Psaní je paranoidní rozkoš, při které slyšíte neúnavný pramínek, který ve vás hrká a hrká."

Nejdříve napíši titulek či u knihy úvod, abych si ujasnil alespoň v náznaku způsob práce na celém textu. Způsob mi napověděla vzpomínka na spisovatele Wolfganga Hildesheimera, který tvrdil, že psát znamená převádět osobní angažmá a zkušenost ve styl. Vždy se pokouším v sobě otevřít všechny zamčené šuplíky či neprodyšné závorky: ukázat na tragické i šťastné momenty svého života, abych po vzoru Michela de Montaigneh našel cestu k sobě, abych pochopil, kdo jsem.

Věty a repliky v mých textech jsou vyskládané ze slov, která jsem slyšel, četl nebo si vymyslel: život prožitý v jazyce není nikdy totéž, co život dýchajícího člověka. A proto i já jsem vždy literární postava: Nereaguji na skutečné repliky, ale jen na věty, které jsem sám napsal. Snažím se být přesnější, než bych byl ve skutečnosti. Když píši, rozumím si sám sobě lépe, než když mluvím. Skoro všechny literární postavy mají nějaký reálný předobraz, který existuje jen v hlavě autora a je vyskládán jako mozaika ze všeho, co autor do sebe vstřebal, nebo co si jen představoval. Kouzlo postavy nespočívá v jeho původu, ale v přesném a přesvědčivém jazyce, tedy ve větách, které autor stvořil ve své hlavě. Právě tato proměna pomocí slov tvoří podstatu literatury. Pokud si někdo o mě myslí, že jsem kvůli tomu boomer, sám předvádí na sobě, jak funguje degradace slova na nálepku. Boomer je označení pro lidi, kteří se narodili v druhé půlce padesátých let v době hospodářského boomu a netrpí traumatem druhé světové ani studené války či diktaturou proletariátu a nedovedou si představit, co způsobuje poškozený jazyk plný slov-nálepek. Moje generace zlé zkušenosti si ještě dobře pamatuje, a to je taky důvod proč se psaním snaží udržovat paměť živých slov.

Napsáno pro ČRo Vltava.