Po dnešní studentské stávce za klima a po klimatické konferenci OSN příští týden stejně zase nejvíce příspěvků bude o tom, zda Greta Thunbergová je nevycválaná školačka, která by měla sedět ve třídě, nebo odvážná zachránkyně planety zralá na Nobelovu cenu za mír. V tomto typu debat excelujeme, protože skrze dno půllitru jsme schopni prokouknout i ty největší záhady domácí a světové politiky.
Ale tentokrát je toho už trochu moc. Celý smysl aktivit copaté Švédky byl přece v něčem jiném: chtěla vybudit apatickou západní společnost k akci. A pokud na její apel nemáme odpověď, pak hodnocení jejího stylu je zcela bezpředmětné.
Je to bohužel i vítané zarámování debaty pro tuzemské politiky. Jedni se ohřívají v lesku aktivistů, druzí vsadí na odpor k jakýmkoliv změnám a mainstream řekne, že musíme být realisticky někde uprostřed, což neznamená vůbec nic.
Existují ale zcela konkrétní kroky, které by něco znamenat mohly. Zkusme jich tedy pětici navrhnout do debaty tady a teď. Nepotřebujeme k jejich realizaci ani OSN, ani Evropskou unii, vystačíme si sami.
1. Zavřeme Počerady
Jednou z nejviditelnějších aktivit vlády je ustavení komise, která posoudí, jak rychle můžeme utlumit těžbu uhlí a jeho neefektivní pálení. Už má i tři subkomise a dál pokračuje v hloubání.
Jenže jak na potvoru, do konce roku se polostátní energetický gigant ČEZ musí rozhodnout, zda prodá nejšpinavější hnědouhelnou elektrárnu Počerady do rukou finančníka Tykače. Jen sama tato "ojetá" elektrárna vypustila minulý rok tolik emisí jako všechna nákladní auta v Česku. Těžko může stát chtít po lidech, aby se kvůli klimatu omezovali, když nechá něco takového dál kouřit, jedno v jakých rukou.
Je naprosto zřejmé, že by neměla být prodána, ale co nejrychleji utlumena. Problém je, že v zákulisí je už dohoda upečená mezi ČEZ a Tykačem (a posvěcená Hradem), takže pro opak by si vláda musela opravdu zostra dupnout.
Manažeři ČEZ argumentují, že si nemohou nechat uniknout dvě miliardy za prodej, ale hodí se připomenout, že ještě před pár lety se vyjednával za miliard deset. Pokud se jich už mezitím někam osm ztratilo, oželeli bychom jistě i ty zbývající dvě.
Zatím ale vše směřuje k tomu, že Počerady se prodají do soukromých rukou, budou kouřit dál a uhelná komise příští léto zjistí, že se elektrárna prodávat neměla.
2. Netěžme na Bílině
Uhlí je nyní veřejný nepřítel číslo jedna, ale přitom je to skvělá strategická surovina, kterou si chytrý stát nechává nevytěženou na případné horší časy či lepší využití, než je smradlavé propálení během několika let. I proto v Česku v 90. letech komunistické drancování země s nedýchatelným vzduchem v pánevních městech ukončily těžební limity.
V roce 2015 však na dole Bílina vláda Bohuslava Sobotky rozhodla o možném rozšíření těžby. Ministerstvo životního prostředí nyní v létě vydalo pozitivní posudek, že těžit se tam případně může ne do roku 2030, jak bylo původně stanoveno, ale ještě o pět let déle.
Jistě není třeba všechna kamínka na uhlí ze všech domů okamžitě vyhodit, ale není ani důvod rozšiřovat dál těžbu. Vždyť i v tom jsme se mimochodem v roce 1989 chtěli odlišit od komunistů.
3. Umožněme autům zezelenat
Vedle energetiky bude obří investice potřebovat doprava. Fázi naivní zelené politiky, kdy bohatí pokrokoví politici doporučovali lidem koupi hybridů, na které nemají, už snad máme za sebou. Stejně tak si nemůžeme být úplně jistí, že budoucnost je zasvěcená jen nyní módním elektroautům. Když do emisí započteme i náklady na výrobu baterií, pak se rychle na scénu vrací stlačený plyn. A i smrt dieselů bude ještě hodně dlouho trvat.
Ale nelze jít zcela proti tomuto trendu. Potřebujeme republiku obestavět rychlodobíjecími stanicemi. Je na to možné snadno čerpat eurodotace z Operačního programu Doprava, zbývá tedy sebrat odvahu a rozhodnout se pro investici.
Stát nemusí sázet jen na elektroauta, ale je nutné nastavit prostředí tak, aby se firmám vyplatilo na ně přecházet. Dnes tomu tak není.
Po čtenáře, které nezajímá klima a Gretou Thunbergovou pohrdají, malý dovětek: Česko (a Slovensko) je mimo jiné automobilovou velmocí, je tedy v našem zájmu, aby tuzemské automobilky zachytily náběh zelených aut, a to pokud možno nejprve v domovské zemi. Pokud čeští politici slyší, že Volkswagen chce v Německu vyrábět elektrovozy a do Česka přesunout stávající výrobu, měli by okamžitě bojovat za to, aby i Škoda zůstala v centru inovací. Jinak se český autoland brzo rozjede z kopce.
4. Zachraňme krajinu před kanálem
Ministerstvu životního prostředí se ve spolupráci s počasím v posledních letech nepochybně povedlo širší veřejnosti vysvětlit, že se máme začít výrazně bát sucha. A chránit celou - pořád ještě docela slušně zalesněnou - českou krajinu, která je tím nejlepším lapačem uhlíku.
Jenže lesy decimuje kůrovec a nezalesněnou krajinu se vláda rozhodla odvodnit a rozžhavit do běla kanálem Dunaj-Odra-Labe.
S kůrovcem se rychle nic udělat asi nedá, ale konečné odmítnutí kanálu by bylo dobrým signálem vlády, že ochrana krajiny má v Česku opravdu prioritu.
Kontext každý asi už zná. Megalomanský kanál je životním snem prezidenta Miloše Zemana a vláda Andreje Babiše se mu nedokáže protivit. Kanál by odvedl spoustu vody z krajiny, a protože by to stejně nestačilo, musel by "vypít" navrch i kus Dunaje. Labská větev je úplné sci-fi, propojení Odry a Dunaje drhne. Ministerstvo dopravy sice vykouzlilo pozoruhodnou studii, že se vše nakonec vyplatí, ale kolegové z životního prostředí by na vládě měli říct: skončeme už s tou fraškou pro hradního pána.
5. Jděme po úsporách
Stále hodně lidí si myslí, že klimatický boj znamená především ochotu přidusit energetiku i dopravu a začít si odpouštět létání. Obrovský potenciál je ale ve snižování energetické náročnosti budov, které jsou speciálně v Česku většinou takovými velkými kamny, jimiž zbytečně topíme bohům do oken.
Nejvyšší kontrolní úřad loni připomněl, že jsme se do roku 2020 zavázali uspořit 51 petajoulů energie. Evropské fondy měly zaplatit prvních 20, ale na konci roku 2017 jsme ze slibu nedokázali splnit ani jedno procento. Kdy asi tak stihneme těch 99 zbývajících?
Pod obrovský tlak se dostanou jistě všechny profukující domy s netěsnícími okny. Sotva ale dříve, než půjde příkladem sám stát. Andrej Babiš může dál snít o vládní čtvrti, v bdělém stavu by ale mezitím mohl nakázat ministerstvům, aby renovovala státní majetek už jen energeticky úsporně. Někdy totiž zbytečně propálené teplo stojí více než plat byrokrata. Planetu určitě.
A už ani slovo o Gretě
Požadavků je jistě možné vznést mnohem víc a mnohem vznešenějších. Kdo si je chce přečíst po kupě, ať se podívá třeba na velmi dobře zpracovanou strategii adaptace na změnu klimatu od ministerstva životního prostředí. Praxe ale ukazuje, že alespoň nějaký smysl mívá jen debata o zcela konkrétních krocích a termínech.
Na jedné debatě zažil autor tohoto textu, jak se ministr životního prostředí přel se zástupci FridaysForFuture. Politika zajímalo, co vlastně konkrétně požadují, studenti odpovídali, že na to se přece nemá ptát jich, ale placených expertů na svém úřadě. Ani my samozřejmě nevíme, kdo přesně má sestavit použitelnou finální sadu konkrétních zelených doporučení pro Česko, ale ta, která se dají splnit v roce 2019, už dávno měla ležet na vládním stole.
A jeden drobný přídavek: Gretu už nechte na pokoji.
