Zastánci hrdinského činu starosty a senátora Jiřiho Čuňka mají jistě svou pravdu. Ano. Jako malé děti bychom jistě poděkovali mamince, kdyby nám vytáhla trn z paty. Jako větší děti bychom si ale určitě všimli, že maminka ten trn vrazila někomu jinému s obrovskou silou přímo do oka. A jako děti s vyspělou morálkou bychom uznali, že to muselo toho druhého bolet. Jednoduše řečeno. Problém se nevyřešil, ale hnije na jiném místě.
Otázka je ale jiná.
Lze neplatiče nájemného označit jako problém, ktery se musí ihned na místě zneškodnit, přeložit či proti němu zasáhnout?
Zahrajeme si hru: Ten, kdo nyní odpověděl slovem ANO, nechť čte následující řádky, ten kdo zakřičel NE, ať posune myší o pár centimetrů níže:
Tedy
ANO
Doufám, že se spolu shodneme na tom, že neplatiči nájemného jsou vesměs chudí lidé, kteří se ve své situaci ocitli buď vlastním přičiněním či přičiněním v životě nepředvídatelných situací. Vyhněme se nyní teoriím o bludém kruhu sociálně slabé rodiny, bludném kruhu hledání vlastní identity či jiným pravidlům sociální patologie. O tom, jak funguje vzdělavací titěrná práce s dětmi z chudých rodin, si také můžeme přečíst v reakcích jiných diskutérů.
Já se nyní zaměřím na to, jaké to je, když vás někdo ze dne na den vyhodí na ulici, když vám někdo ze dne na den řekne "sbal si kufry a běž"... na kraj města, za hranice města či okresu (kraje) atd.
V současné době pobývám v Německu a večer u piva poslouchám příběhy starých sutedstkých Němců, kteří nikdy nezapomenou na svou domovinu, kteří nikdy v Německu nenašli svůj pravý domov. A to jsou lidé úspěsní, s dobrým životopisem, s docela dobrou německou penzí a s pěkným baráčkem ve středu města. Jejich mateřština je němčina a s integrací nyní nemají žádné problémy, natož jejich děti.
A teď si představme, že jsme lidé nejen pomyslně, ale nyní i geograficky na okraji společnosti, že jste lidé, kteří za nic nestojí.
Nyní přichází protiargument, 'ať si zkusím s těmito lidmi žít'. A já nesmírně souhlasím s tím, že není jednoduhé žít v prostředí, kde je chudoba a k ní všechny náležející nepříjemnosti. A říkám nyní na místě, že já bych nechtěla žít v takové ulici, kde se musím bát o sebe a svou rodinu.
Problém ale není v tom, že mezi námi žijí lidé, kteří nemají na nájem či na výlet pro své děti, ale problém je v tom, že tito lidé žijí pohromadě. Že se postaví jeden velký dům, kam se všichni tito nevzdělaní, pologramotní a hygienicky nezdatní lidé nastěhují a pak se od nich čekají zázraky. Ano, najde se jistě pár silných jedinců, kteří ukončí s velkou slávou učilistě. Ale to přece nestačí.
Na řadě jsou také sociální pracovníci - ne ti, kteři sedí na úřadech v kostýmech - ale ti, kteří vyrazí do terénu a každý den mluví, ptají se a ... kontrolují a ukazují cestu ven.
Proto je nejhorší cestou nakupit takto problémové lidi na jednu velkou hromadu a říci jim, že pokud se ze dne na den nenaučí vést normální život, že skončí na ulici. Je pravda, že když vychováváme dítě, také na něj musíme být přísní, aby z něj někdy něco
bylo. Ale nutíme dítě k tomu, aby po naučení základní matematiky začalo vyměřovat silnice a používat integrály? Slyším protiargument - to se měli naučit už dávno! vést normální život nejsou integrály! Nebo: s námi se taky nikdo nemazlil! - samozřejmě, to všechno jsou připomínky na místě. Jenže - já se bavím o jiném problému - chybou není, že se ukázaly mantinely. Chybou je, že se k tomu přistoupilo s obrovskou netrpělivostí, dvakrát se neměřilo a jednou se řezalo. A nyní nám vzniklo ghetto. Místo toho, aby vznikla společnost. A to přeci všichni chceme, ne? Společnost plnou míru. Bez nenávisti.
Budu nyní vůči všem lidem, které vnímá naše společnost jako trn v oku, velice ošklivá. Ale snad mi odpustí mé přirovnání, které je velmi názorné. Představme si velké množství starého papíru, který chceme nějakým způsobem využít, nejlépe tak, aby nám později nepřekážel. Můžeme ho naházet na jednu hromadu a čekat, až zetleje. Jenže to bude trvat věčnost. Hora papíru mezi tím začne hnít, smrdět. Nebo se také můze naopak stát, že se vznítí a pak se požár rozšíří. (Prosím vás, hlavně nereagujete tím, že by bylo nejlepší celou horu zapálit, protože to by bylo opravdu ubohé a nacismem zavánějící.) Pak můžeme papír po papíru rozmístit a čekat pár let, třeba i v nepořádku, až ten papír splyne s půdou.
Chápu, že už bylo mnoho lidí příliš dlouho trpělivých a příliš mnoho lidí na tento proces doplatilo. Ale uvědomme si také, že se těch hrdinů, kteří by papírky rozmísťovali, zatím mnoho nenašlo. Zatím zde máme jen poctivé zakladatele skládek, které tak rádi podporujume v jejich hvězdné kariéře, která rychle spěje k pádu.
Pro ty, kteří odpověděli NE
Předpokládám, že odpověď není jen slovo neřešit, či neoznačit neplatiče za problém.
Samozřejmě, problém společnosti to je. A pokud se tento problém rozroste i o rasový podtext, pak samozřejmě není na místě stát s rukama založenýma v bok. Myslím jen, že není dobré inspirovat se přiklady nejkřiklavějšími (vždyť laciné protitutky také stojí nejčastěji na nejviditelnějších místech) ale příklady, které opravdu dokázaly, že trpělivost a učelná komunitní práce mají svá opodstatnění.
Organizované vytyčení cílů, odborný dohled a třeba i nekompromisní jednaní institucí, to vše jsou již dávno známé metody, které
všude v Evropě, ke které se chceme řadit, fungují. A jakékoli selhaní v tomto ohledu většinou všichni tvrdě pocítí. Připomněla bych nyní jen události nové generace pařížských výtržníků, kteří se narodili na okraji společnosti.
Proto držím palce městům jako je Bruntál, Havlíčkův Brod, České Budějovice, Český Krumlov, Děčín, Dvůr Králové, Hradec Králové, Chodov, Jeseník, Jirkov, Kadaň, Karlovy Vary, Karviná, Krnov, Kroměříž, Litoměřice, Milevsko, Náchod, Praha 12, Praha 10, Praha 3, Praha 16, Přerov, Třebíč či Týn nad Sázavou. Všechna tato města (a jistě i jiná) řeší svůj problém na základě dobře připraveného komunitního plánu, všechna tato města se snaží vzít do rukou odpovědnost a pomáhat, v rámci svých kompetencí, svým obyvatelům řešit jejich problémy. To znamená jak chudým, tak nemocným a i sociálně patologickým. Nehledají silnější vetšinu pro to, aby vyhráli budoucí volby, ale odpovědně přistupují k úkolu komunální politiky.
Mým přáním proto je, nesoustředit se pouze na "zařivé krátkodobě trvající hvězdné momenty některých politiků", ale také na zářné příklady toho, že hlav, které "jednoduchými bezbolestnými prostředky" mění pomalu svět, je stále hodně.
P.S.
Pár příkladů, které ukazují, že to jde.
zřízení agentur podporovaného zaměstnávání - někdo se zaručí za to, že tento konkretní pracovník je spolehlivý, bude dodržovat pracovní morálku, a bude spolehlivým pracantem. Stačí dva lidi v takovéto agentuře, kteří se stanou "dozorčími" a "zaručními listinami".
v činžovních domech s problémovými obyvateli nalézt jednoho člověka, který bude "správcem domu" - človek s autoritou, člověk se silným hlasem uvnitř komunity - odbrží od města "statut" správce domu - to znamená i finanční odměnu a tento člověk pak udržuje pořádek a řád v domě.
zapojit pár lidí z problémové oblasti do práce policie
stát poskytuje dotace na místa veřejně prospěsných prací. Dnes ne příliš využívaný nástroj. Důvod: město musí dostat peníze na pracovníky, ale už ne na člověka, který nad nimi bude dohlížet - musí nalézt peníze, aby takového "organizátora" mohlo zaplatit. Příklady měst, která peníze našla, jsou ale jen důkazem toho, že to jde. Mimochodem, naše nedostatky v oblasti čerpaní zdrojů z EU jsou známé.
a tak dále a tak dále...
Má reakce je dlouhá, ale zdaleka ne vyčerpávající. Nápadů, jak se vypořádat s problémem chudoby, romského etnika či nepřizpůsobivých občanů je mnoho. Můžeme vymýšlet tisíc jiných nápadů, jak vyřešit tento problém. Úspěsní ale budeme jen v případě, že tato opatření budou konána v duchu: "Co nechceš aby se dělalo tobě, nedělej ani sám jiným." Prosím, neomílejme stále dokola ty stejné chyby a pokračujme v práci, kterou jsme už jednou začali.
Veronika Hrdá, studentka žurnalistiky a sociální politiky MU v Brně, Kojetín
