Shlukujeme se do pověstných bublin. Vyhledáváme si podle toho i přátele, s lidmi opačných názorů se nám moc mluvit nechce. Ve Spojených státech se kvůli rozdílnému pohledu na politiku přestávají bavit dokonce už i rodiny. V Česku zatím tvrdá data k dispozici nemáme, ale zkušenost z několika posledních voleb spolu s debatami na sociálních sítích naznačují, že na tom asi nebudeme o moc jinak.
Psychologové na amerických univerzitách položili skupině republikánů i demokratů jednoduchou otázku: Motivuje demokraty (republikány) více láska k Demokratické (Republikánské) straně, nebo nenávist k republikánům (demokratům)? Naprostá většina v obou stranách měla pocit, že je samotné žene především láska. Zároveň ale také pocit, že ty druhé motivuje především nenávist.
Podobný experiment se skupinami Izraelců a Palestinců dopadl stejně. Skoro se zdá, že američtí političtí oponenti se navzájem vidí stejně negativně jako národy v ozbrojeném konfliktu, kde jde často o život.
Všichni chceme mít pocit, že stojíme na straně dobra. Vidět se jako rytíři v bílé zbroji. A lidský mozek má aparát, jak nás přesvědčit, že přesně to také děláme. Neustále pracuje na tom, abychom se sami před sebou cítili dobře.
Má to spoustu výhod už proto, že nás tím chrání před blázincem. Připadat si jako neohrožený bojovník za dobrou věc je mnohem snazší, zdá-li se nám, že na druhém břehu stojí zlo. Skupině, se kterou nesouhlasíme, máme tendenci přisuzovat negativní motivaci, nebo dokonce zlé úmysly. Přirozeně nás to vede k větám typu "stranu XYZ může volit jen hlupák/nevzdělanec/korupčník/rasista/sluníčkář, který nerozumí světu".
Člověka, kterého podle nás podněcuje negativita, je mnohem jednodušší nenávidět a překlopit si svět obyčejného nesouhlasu do představ, že jsme se ocitli uprostřed boje mezi dobrem a zlem. A zlo je samozřejmě třeba porazit za každou cenu.
Posedlíci - tak říkal Václav Havel lidem, kteří chtějí za každou cenu zašlapat do země všechno, co neodpovídá jejich vidění světa. Napsal, že "posedlost asi patřila k životu lidstva vždycky, ale nikdy neměla vlivem moderních technologií (od nukleárních až po informační) tak velké možnosti, jaké má dnes".
Jako posedlíky neoznačoval jen totalitní ideology, ale i některé typy občanských aktivistů, kteří jsou dnes v diskusích paradoxně zesměšňováni jako "havloidi". Samozřejmě jim tak nadávají ti, kdo si připadají čistí, zatímco "havloidy" vidí leckdy až jako zrůdy. Je to začarovaný kruh.
Co s tím? Jednu dobrou zprávu přinesli sami autoři experimentu s republikány a demokraty. Nabídli lidem odměnu za to, když správně odhadnou motivy protistrany. Peníze zapůsobily až zázračně. Demokraté najednou viděli republikány jako láskyplné a republikáni uznávali, že i demokraty žene láska k vlasti.
V reálném životě nám za správné zhodnocení skupiny, se kterou nesouhlasíme, bohužel nikdo nezaplatí. Ale zdá se, že (v hloubi duše?) tak nějak víme to podstatné: na druhé straně ve skutečnosti nestojí lidé veskrze "špatní", jen prostě jiní.
S elegantním nápadem přišel i náš první porevoluční prezident: dělat si legraci sám ze sebe. Nebrat se příliš vážně. Sebeironie bere munici protivníkům a oba břehy sbližuje. Humor může z nenáviděných lidí udělat alespoň tolerovatelné názorové oponenty.
Zároveň je to i test pro každého z nás: přes co u mě "nejede vlak humoru"? Kde v mých názorech na lidi, se kterými nesouhlasím, není prostor pro nadhled? Přesně tam je ho nejvíc zapotřebí. Schválně si příště při hádce u večeře na téma, kdo je v politice hodný a kdo zlý, zkuste udělat legraci ze svého oblíbeného prezidenta nebo starosty. Reakce bude velmi pravděpodobně překvapivě milá. Nikdo vám za to sice nezaplatí, ale k nezaplacení to rozhodně je.
Autor, behaviorální ekonom, je spoluzakladatelem společnosti Behavio.
(Sloupek je napsán s přispěním Adama Růžičky z Institutu H21.)
