Na českém venkově byla doba, kdy se slavily Vánoce, časem snad nejhorším. Od poslední sklizně již daleko, nová bude až za dlouho, a chudí lidé si dělali starosti, zda zimu ve zdraví přečkají a zda jim zásoby jídla či dřeva na topení vydrží. Umět někoho obdarovat v tomto mrazivém čase vyžadovalo větší oběť než jindy. Dárky to byly arci nenáročné, za to pro všechny: "Kohoutovi česneku, hrachu jeho družce" A koleda? To byla vlastně taková legalizovaná žebrota, která cti netratila.

Prostí lidé dobře věděli, že to nejsou svátky hojnosti. Byli ale ochotni i z toho mála obdarovat, protože věděli - na rozdíl od mnoha dnešních lidí - co se vlastně slaví. Slavili příchod Božího Syna, toho největšího daru, který mohl být lidstvu dán. Lidé dávali, protože věděli, že sami byli obdarováni. 

Ano, víme téměř s jistotou, že se Ježíš ve skutečnosti nenarodil v zimě, nýbrž někdy uprostřed podzimu. Nicméně volba oslavy jeho příchodu v době zimního slunovratu má hluboký význam. Ježíš přichází do největší temnoty jako světlo, které temnota neudolala. A přichází jako dítě do chudé rodiny. 

Míváme vánoční stromeček. Kdysi stál u Betléma, ale pak začal žít vlastním životem stromeček se zvětšoval, Betlém zmenšoval. Je dobré vědět, že jde o ten Betlém, ne o ten stromeček. A Betlém, to byla původně svatá rodina Josef, Marie, děťátko. Pak přibyli pastýři, tři králové od východu a další. Ale důležité bylo to děťátko.

O Vánocích slavíme příchod Božího Syna. V podobě, v jaké ho nikdo nečekal. Byl to nejodvážnější výsadek v dějinách lidstva... Spasitel světa přichází v podobě bezbranného děťátka na území obsazené nepřítelem. 

I v našich městech, plných neonového osvětlení a rachejtlí, které se pomalu ze Silvestra přesouvají i na Vánoce, je hodně, hodně temnoty. Nezapomeňme na skutečný smysl Vánoc. Na to, co vlastně slavíme. Pak nás ta temnota snad nepřemůže.

autor je publicista