Na některé rozhovory se novinář těší víc než na jiné. Když ví, že za pár hodin nebo minut bude sedět tváří v tvář někomu, o kom hodně četl a slyšel, kdo tvořil takzvanou velkou historii.
Na pár takových jsem měl štěstí. Vzpomínám si například na interview s mírovým nobelistou Elie Wieselem, u kterého mi v polovině klekl diktafon (bylo to ještě v éře před chytrými telefony), takže jsem pak velkou část musel rekonstruovat z hlavy.
Při setkání s Viktorem Fajnbergem se mi to naštěstí nestalo. V létě 2015 byl v Praze a podařilo se mi s jeho asistentkou domluvit setkání. Těšil jsem se hodně, protože jeho příběh jsem znal do detailů. Věděl jsem všechno o jeho zatčení, při němž mu za tichou demonstraci vykopli čtyři přední zuby, a pak jej roky vláčeli po lágrech i psychiatrických léčebnách. Věděl jsem, jak držel hladovky a nepodvolil se. Jak v mládí reagoval na časté antisemitské útoky a urážky fyzickým napadením toho, kdo se jich dopouštěl. A jak ho to opakovaně dostávalo do problémů. Vydržel všechno a nenechal se zlomit ničím. A věděl jsem také, jak později - už v emigraci - napřel všechno své úsilí, aby svět přiměl sovětský režim přestat se zavíráním disidentů a politických vězňů na psychiatrická oddělení.
Prorok
Seděl jsem ve smluvený den před více než sedmi lety v jídelně hotelu William na pražském Újezdě a opakoval si v ruštině, na co se ho chci zeptat. Pak v úplném tichu zazněly lehké kroky a Viktor Fajnberg přišel. Drobný hubený chlapík s širokým úsměvem a dlouhými bílými vlasy. Bylo mu tehdy čtyřiaosmdesát, před každou odpovědí se na chvíli odmlčel a pak pomalu mluvil.
Zajímalo mě, jak se vlastně lidé jako on vyrovnali s tím, že v Rusku konec starého režimu nepřinesl demokracii a právní stát, jako v jiných zemích. V Československu nebo Polsku se bývalí političtí vězni dočkali toho, zač bojovali, v jeho rodné zemi nikoli. Fajnberg ale v odpovědi nebyl osobní. Nemluvil o tom, zda je zklamán. Putina však každopádně nešetřil. A něco z toho, co tehdy řekl, se ukázalo být smutně prorockým. Dnes se to hodí na jeho památku připomenout:
"Putin nemá žádné jiné východisko. Nemůže řešit situaci jinak než vnější agresí. Bohužel, taková je tradice ruského impéria. Za carských dob, za sovětské éry i za postsovětské."
"Probíhá velmi smutný a nebezpečný proces, který hrozí skončit novým Mnichovem. Putinský režim mohutně zbrojí a ještě se tím chlubí. Například poradce Putina a prakticky vůdce ruského vojensko-průmyslového komplexu Dmitrij Rogozin říká, že je třeba být silnými, protože jen tehdy si nás budou vážit. Ruská televize vede takovou militaristickou propagandu, která nebyla ani ve stalinské době."
"Současné ruské vedení se snaží navodit atmosféru ochrany před zlým, zkaženým, zákeřným Západem. A přepisuje historii tak, že v rámci této ochrany bylo Rusko v minulosti donucené k vojenským zásahům. Stejně jako to dělá nyní."
"Putinismus je pokus o nové impérium, které neuznává, že má nějaké hranice."
Vzpomínky na Brežněva
Ještě o něco dříve - v roce 2014 - se Viktor Fajnberg dostal do sporu s prezidentem Milošem Zemanem. Ten nevyhověl návrhu Poslanecké sněmovny a odmítl bývalému sovětskému politickému vězni udělit státní vyznamenání, Řád T. G. Masaryka. Zdůvodnil to tím, že Fajnberg přirovnal Vladimira Putina k někdejšímu vůdci sovětských komunistů Leonidu Brežněvovi.
"Samozřejmě, že respektuji odlišný názor, ale pan Fajnberg trpí jistou obsesí. Ta obsese je vyjádřena tím, že explicitně ztotožňuje Rusko Vladimira Putina se Sovětským svazem Leonida Brežněva. Já si nemyslím, že neexistují důvody ke kritickým výtkám vůči Putinovu režimu, ale dávat mezi tyto dva režimy rovnítko je jemně řečeno hloupost. Chcete-li, obsese," uvedl český prezident v Hovorech z Lán.
Dnes je zřejmé, čí schopnosti vnímat dal čas za pravdu.
Pak už si zvyknete
V roce 2010 vyšla kniha Za vaši i naši svobodu, která obsahuje krom jiného i rozhovor s Viktorem Fajnbergem. Vedla jej Michaela Stoilova a není působivějších vzpomínek, než jaké na svůj život nabídl zpovídaný sám.
"Při hladovce člověka převezou na samotku. Každý den přichází sestra, ošetřovatelka, sanitáři a bachaři a začíná boj. Drží člověka násilím na posteli a krmí ho nosem, záměrně jednou dírkou, aby to víc bolelo. Zavedou mu hadičku se směsí - je v ní mléko, vejce, cukr a nějaká šťáva - a drží ho. Nakonec ho pustí a odejdou. Vy se to snažíte všechno vyzvracet. Hladovka na samotce a bez vycházek trvala jedenaosmdesát dní."
"Hladovět se člověk může naučit. Pokud člověk podle mě hladoví proto, že nemá co jíst, je to strašlivé, ale když se k tomu sám rozhodne, první tři dny má sice hlad, po pěti sedmi dnech ještě trochu také, ale pak si už organismus zvykne."
Viktor Fajnberg vydržel mnohé kruté zacházení a nakonec se dožil úctyhodných 91 let. Z osmi statečných, kteří 25. srpna 1968 vyšli na Rudé náměstí s transparenty a hesly odsuzujícími okupaci Československa, zůstávají po jeho odchodu na živu už jen dva. Pavlu Litvinovi je 81 let a bydlí a ve Spojených státech, stejně jako o sedm let mladší Taťána Bajevová.
