Nepomohly žádné protesty. Nic. Taxikář byl umíněný. Prý taxi staví jen tady. To se mi stalo ještě několikrát.

Večer jsme seděli v restauraci a dávali si jídlo. Jeden ze spolustolovníků si dal lilek. Mě během objednávání napadlo dát si ho taky. Smažený lilek. Číňan měl problém. "Chci vás upozornit, že jste si jeden lilek už objednali. Mohu vám ale doporučit něco jiného."

Dvojnásobná dávka čínské urputné vševědoucnosti mě rozladila. Člověk není hlupák. Ví, že si už někdo objednal lilek, ví, proč chce zastavit zrovna tady a ne tam. Nepotřebuje vodit za ruku.

Jenže v Číně vás pořád někdo vodí za ruku. Když parkujete, ukazuje vám cestu, když někam vstoupíte, otevře dveře a pokud si chcete odložit, hned máte nějaké ruce, co si berou váš kabát. Celý svět je jako počítačový program. Pokud chcete něco neobvyklého, vyvoláte rozpaky. Číňan vás pak chce navést na správnou cestu.

Když chcete třeba rychle jídlo, nemůžete to takhle říct. Je lepší nevybočit a říct, že to chcete s sebou. Jinak to Číňan odkývá a pak to stejně udělá podle svého. Myslí si totiž, že ví nejlépe jak to udělat.#reklama

Nakonec jsme lilek dostali. Číšník ale zavolal vedoucí a ta se ujistila, že skutečně žádáme o dva druhy lilku.

Mí známí v Číně mi tvrdí, že na svéhlavost a umíněnost tamních lidí si člověk časem zvykne a pochopí, že nemůže chtít věci podle svého, nýbrž podle místních zvyklostí. Mě to ale zatím pije krev.

Mám radši společnost, kde řeknu, že chci pivo s vínem a donesou je bez průtahů a reptání. Nebo špenát s rýží a kávu se solí. Nepotřebuji, aby mi někdo opravoval má rozhodnutí. Řídil mi život.

V tom se cítím Evropanem. Mám smysl pro individualitu a nemám potřebu ji zpochybňovat. V Číně to ale těžko lidem vysvětlíte.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT