Možná právě proto jsem s úžasem sledoval, jak se dvojice hospodských baví o "vuřtové vyhlášce" stylem: tohle by měla Evropská unie zakázat, na to by měly být zákony, směrnice. Regulují kdeco kvůli kvalitě jídla a najednou je jim jedno, co se cpe lidem do uzenin?

"Kde je ta slavná Evropa? Banány diriguje, a na vuřty kašle," řekl jeden, což mě pobavilo. Byl jsem zvyklý spíš na nadávání o buzeraci z Bruselu, na žvanění o české suverenitě a výlučnosti. Byl to šok.

O co jde? Ministerstvo zemědělství chce zrušit vyhlášku, která tvrdě nařizovala, co se smí a nesmí dávat do vuřtů a jiných salámových výrobků. Vyhláška měla zlepšit kvalitu uzenin, zajistit, aby se neužívaly jen náhražky a zbytky, ale kusy masa určité kvality a správné poměry.

Jenže tyhle kvalitní vuřtíky likvidují domácí výrobce. Ze zahraničí sem proudí výrobky mnohem levnější, plné sóji a kostí. Nižší kvalita.

Jak je to možné? V Evropské unii platí pravidlo, že potravinářský výrobek schválený jednou zemí může na trh kdekoliv jinde v Unii. Stala se tak neuvěřitelná věc: domácí vyhláška znevýhodnila domácí produkt. Ne v lahůdkovém obchodě, kde si každý rád připlatí za kvalitu, nýbrž v supermarketech, kde rozhoduje hlavně cena, ne vymazlenost vuřtu.

Cizí vuřt může být nekvalitnější, ale pokud splňuje hygienické normy, v přístupu na český trh mu nic nebrání. Snad jedině nedostatek kupujících, ale to není náš případ. Jiná bariéra není možná. Jsme v Evropské unii.

Poslouchal jsem debatu s pobavením v hospodě hlavně kvůli vzpomínkám na dobu, kdy bylo těžké našincům vysvětlit smysl unijní směrnice. Až na výjimky se braly nevraživě a podrážděně bez chápání, že trh pětadvaceti zemí různých kultur a zvyků se musí nějak regulovat, aby nedocházelo k nerovným podmínkám. Teď to dokazují vuřty.

Nic nevysvětlí Evropskou unii a její směrnice lépe než konkrétní příklady.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT.