Její syn spáchal sebevražedný atentát a jeho matka je pyšná.

Když jsem viděl kus rozhovoru otištěného v Respektu, nejprve jsem nevěřil vlastním očím. To, že se zabíjejí mladí Palestinci bez cíle, na to si našinci už zvykli. Ale výpověď matky, která s pýchou pohřbívá své syny, to je silná káva. Pro naši kulturní tradici nepochopitelná.

V Nidal je šílený fanatismus. Děsivé zlo vydávané za dobro.

Tvrdí, že jako lidská bytost cítila hodně silné emoce, ale když se jednalo o její syny, byla to svatá povinnost, které nelze nadřadit žádné emoce. Člověk prý obětuje, co je mu drahé a synové byli to nejdražší.

Mohu pochopit, že si někdo zvolí za smysl života oběť. Skočí na oltář vlasti, víry nebo lásky a zničí své tělo. Mohu pochopit, že ta oběť si s sebou chce vzít své nepřátele nebo milovanou bytost. Nelze ale chápat matku, která je hrdá na sebevražedný atentát a opěvuje počet jeho obětí.

Žena dává život. V bolesti a strachu, že si ho smrt vezme. Žena krmí ten život svým tělem. Představa, že válka a Bůh ji přimějí, aby brala své děti jako bojový materiál, je odporná. Tisíckrát odpornější jsou pak lidé, kteří Nidal namluvili, že její synové padli ve svaté válce a tak udělali dobrou věc. Smrt je dobrá, jen když dává nový život, ne když bere druhé.#reklama

Kde jsou hranice násilí, které nejsou Palestinci ochotni překročit? Lze se spolehnout na jejich lidskost? Na slib, že vlastní stát je jejich cíl?

Dokud budou palestinské matky blahořečit smrt svých synů, nedá se tomuto národu věřit. Věřit lze jen lidem, kteří mají co ztratit a bojí se.

Ti, kteří,  se bojí jen o Boha, z těch jde strach.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT