Mlčenlivost Güntera Grasse o jeho mladickém válečném dobrodružství v uniformě SS se probírá stylem, jako by šlo skutečně o pouhé mlčení o temné minulosti. O pouhé nepodané svědectví.
A přitom chceme hlavně vědět: Proč se to vůbec stalo?
Naivně jsme doufali, že existuje něco jako andělská morální autorita vyrostlá v šílené nacistické a poválečné době. Naivně jsme si říkali, že v někom se lidskost a rozumění světu otevře jako konvalinka na rozkvetlé jarní louce. Zabrání mu ve výstřelcích a umožní nám věřit v jeho čistotu a duchovní celistvost. A teď stojíme jako kluci v dešti.
Zcela jsme zapomněli, že i Ježíš Kristus měl minulost. Onu nesvatou a nepopsanou část života, která by se nám nemusela líbit.
Zapomínáme, že jeden z největších křesťanských teologů sv. Augustin byl v mládí výtržník a opilec. Patřil mezi římskou zlatou mládež, která se potácela životem a jeho smysl se jí vzdaloval s další kocovinou.
Augustin napsal Vyznání a v něm nám své "hříchy" popsal.
Grass napsal své "Vyznání" až na sklonku života.
Ano, opilost a výtržnictví nelze srovnávat s nástupem do jednotek SS, ale oněch dvacet století přitvrdilo a zlo změnilo radikálně svou tvář.
Přitom bychom měli vzít v úvahu, že Grass nemusel nikdy svou minulost otevírat a přiznávat své mladické selhání. Že si mohl ušetřit to pozdvižení. Když to udělal, měl k tomu nějaký důvod. Chtěl něco sdělit.
Napadá mě jediné vysvětlení: Grass chtěl pozdním doznáním ukázat, jak společnost může přes noc zavrhnout člověka, kterého měla za svůj intelektuální a mravní vzor. Jak šmahem zničí jeho pověst. Chtěl ukázat odvrácenou, ustrašenou a tápající stránku naší duše. Chtěl třeba říct: I světci dělají hlouposti. I obhájci svobody, života a lidskosti mohou z těžko pochopitelných příčin sloužit smrti a zkáze, a když prozřou, patří mezi ty šťastnější. Já, Günter Grass, jsem se dotkl pekla a prozřel.
Šílená doba šněruje lidské osudy do nepohodlných bot, mladý člověk udělá nesmyslné rozhodnutí, které ho může stát miliony vteřin budoucího života. Buď zemře, nebo je společensky zničený. A když se mu podaří vyklouznout, je rád, že se o jeho temné zkušenosti neví.
Jako by si Grass položil otázku: Měl Günter Grass právo zničit plodný tvůrčí život, kterým ho osud obšťastnil?
Možná že měl tolik slov, která chtěl říct, a tolik smutku a myšlenek v srdci, že potřeboval mluvit.
Kdyby byl zjizveným mužem s puncem sedmnáctiletého válečníka s uniformou SS, řekl by asi jen půl. Talent by zničil a promarnil. A i kdyby se chtěl prosadit, musel by se neustále ospravedlňovat, a méně schopní intelektuálové by si na něj došlápli vždy, když by příliš moralizoval.
Grass nám vzkazuje: Morální autoritou se člověk nenarodí, stává se jí svými zkušenostmi, a aby ocenil svobodu a dobro, potřebuje selhání.
Většina světců je zažila. I Petr, hlavní učedník Ježíšův.
Berme Grassovo gesto jako součást jeho díla.
Taky ho mohl nechat v sejfu a zveřejnit je za padesát let.
Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT.
