Budoucnost není napsaná (The Future Is Unwritten), říkával Joe Strummer, frontman legendární britské kapely The Clash. Rocker, který bohužel zemřel krátce po padesátce, měl na mysli sociální spravedlnost. Tedy přesvědčení, že společnost, aby byla vůbec hodná toho označení, musí vnímat nespravedlnosti i křivdy a pokoušet se o jejich nápravu. Viděno takto, neexistuje například důvod, proč by vysoké školy měly být dosažitelné jen pro děti ze vzdělaných a zabezpečených rodin.
Nechme teď stranou privátní mecenášství, tedy stipendia, jaká u nás poskytuje talentům třeba Kellnerova škola Open Gate, a vezměme vážně letošní data OECD. Podle nich u nás mají děti rodičů bez vysokoškolského vzdělání až pětkrát menší šanci dostat se na vysokou školu než děti těch, kdo ji absolvovali. Jinými slovy: nadané dítě z méně vzdělané rodiny má v dnešním Česku smůlu.
Logika pozdního kapitalismu nás učí, že peníze plodí peníze, úspěch další úspěch. Po rodičích tedy zdědíte možná nejen podobu a příjmení. Jak odhaluje věda, často se dědí též sociální vzorce, které děti dotlačí k promoci, anebo nechávají ze školy odejít hned, jak je to jen možné.
Co se týká vzdělání, jsou podle zmiňovaných údajů OECD podobně málo prostupné také Rakousko, Slovensko nebo třeba Litva. Za možnost vymknout se takové předurčenosti naopak organizace oceňuje Finsko, Japonsko a Francii.
Svůj vlastní příběh nabízí do této debaty francouzský filozof Didier Eribon v autobiografii Návrat do Remeše, která právě vychází česky.
Hra o jablko
Eribonova pozorování bývají často citována jako vysvětlení, proč pracující třída - tedy nejčastěji lidé bez sociálního či ekonomického kapitálu - namísto levice v poslední době volívá extrémní pravicové strany. Těm, kdo jsou ohroženi rychlými změnami globalizovaného světa, nabízí pravice alespoň příslib ekonomického a kulturního protekcionismu, tedy například ochranu před migrací.
V Eribonově rodině dostávali po generace u voleb hlas komunisté jako ochránci důstojnosti dělníků. Poslední léta však filozofovi bratři i matka hlasují pro Národní frontu, protože slibuje alespoň částečné zachování světa minulosti. Ten sice nebyl k dělníkům kdovíjak laskavý, ale nepřipadali si v něm úplně ztracení a bez významu.
Návrat do Remeše se ale dá číst nejen jako politologická studie změn, kterými prochází Francie a celá západní společnost od 60. let. Je to také osobní psaní. Příběh nadaného dítěte z extrémně chudé rodiny, což neznamená jen nedostatek peněz, ale také ničivé sexistické nebo rasistické předsudky a nedostatek respektu ke vzdělání.
Krátce, jablku šlo o to, dostat se od rodinného stromu co nejdál. Dnes se ztracený syn vrací do prostředí, které hluboce nenáviděl, aby mu porozuměl. Aby je pochopil jako součást svého vlastního příběhu. Ostatně, skutečné vzdělání vede k solidaritě s těmi, kdo na ně nedosáhli.
Ten zamlklý kluk na zadním sedadle, zatímco jeho otec za volantem sprostě nadává na politiky, homosexuály, policajty a černochy, je mladý Eribon ve Francii 60. let. Ale může to být kterékoliv dítě v současném Česku, tedy ve společnosti, která má tendenci považovat vzdělání či jeho nedostatek za rodinné dědictví. Ten kluk si třeba jednou půjde pro červený diplom - pokud přestaneme věřit, že ovoce nepadá daleko od stromu.
