Jakoby tím mluvilo naše přátelství a utvrzovalo svůj smysl.

Co je na dialozích v Pulp Fiction za působivé? Je to estráda uvolněnosti a ležérně bizarních postaviček, které by neměly mít nárok stát se hrdiny nějakého filmu. Tarantino je přesto sebral a udělal pásmo, které bere dech. Proto film milují sběrači historek a baviči. Okouzluje.

Neznám žádný jiný film, z něhož by se citovaly celé pasáže a skupinky chlapů se smály otřepaným hláškám o negrech, letlampách, skladu mrtvých negrů, kafi v kuchyni nebo Wolfovi, co řeší problémy.

Pulp Fiction zabírá i po letech. Když máte skupinku deseti lidí, vždycky se tam najde někdo, pro koho má ten film své významy. Neví, proč se má smát řečem o čtvrtlibráku sýra nebo o masáži nohou, ale dělá to. Navzdory tomu, že jde o banální historky, průměrný humor.

Filosof Milan Machovec jednou řekl, že je škoda, ale možná i dobře, že se nedozvíme, proč nás tisíce žen nechají v relativním klidu a pak nás jedna poblázní, že ji chceme za každou cenu. Jde o iracionální chtění, o pud silný, jako je život sám.#reklama

S některými příběhy je to podobné. Chceme je slyšet, ale nevíme proč, k čemu? Chybí nám známé postavy, omletá slova a situace.

Nejvyšší formou je posedlost, kterou sdílím s Jirkou ve vztahu k Pulp Fiction. I za dvacet let to bude stejné. Budeme se zdravit: Čau negře! Oba běloši, já blonďák. Jazyk je divná věc. Svět ještě divnější.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT