Jelikož jsem žil sedm let v liberálním, dynamickém a barvitém Bruselu, frankofonním a silně mezinárodním prostředí, výrok mě svou silnou konzervativností překvapil. Nebylo v něm nic mravokárného, ale vyjadřoval český jev, který z měst západního světa pomalu vymizel.
Jak se ten jev dá popsat? Když dosáhneš určitého věku, musíš se začít hlídat, cíleně zmrznout, nenápadně se zakonzervovat a nedráždit.
Pokud si všimneš, že v módě jsou košile s široce rozevřeným límcem a širokými kostkami a tuhé jednobarevné kravaty, a pak vymeteš obchody a předěláš si šatník, ačkoliv je ti padesát, budeš vypadat divně. Jako by věk byl důvod pro stárnutí nejen těla, nýbrž i vkusu.
Vím, že v českém prostředí se pomalu mění stereotyp, naordinovaný mužům v komunistické éře, že přemíra péče a parádění pramení z nedostatku chlapskosti. Pamatuji si, jak se do nás v dobách středoškolských studií vždy pustili vesničtí kluci, když jsme měli barevné oblečení a ne povinné džíny, džínovou bundu a bílé nebo černé triko. Ono módní vybočení se bralo jako troufalost, povýšenectví.
Stejně tak mnozí muži dnes berou jako povýšenectví a aroganci, když se jiní muži intenzivně a pečlivě starají o svůj vzhled a snaží se jít s dobou. Smějí se, ale řečeno (s velkou nadsázkou) s Ježíšem: Nevědí, co činí. Být "in" v oblékání, rozumět designu ve sféře odívání a chápat, jak ladit styly a trendy oblečení je u vzdělaných lidí ve světě samozřejmostí.
Neexistuje žádný větší rozdíl mezi třicetiletým manažerem, úředníkem, obchodním prodejcem a jeho padesátiletým kolegou.
Vkusný a módně vyladěný způsob oblékání je známkou sebevědomí i vědomí o životním stylu, a tím i tepu doby. Člověk tím dává najevo, že je otevřený změnám a budoucnost vítá, bere jako šanci.
Je škoda, že někdo nechce shodit klapky z očí a myslí si, že to zase bude Česko, kdo najde nějakou novou cestu, jiný recept na život.
Kdy už se této zpupné národní hlouposti definitivně zbavíme?
Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT.