Sním, co mi dají, ale většinou se skřípěním zubů. Každý má vařit jen to, co opravdu umí.
Suchá pizza bez mozzarelly, olivového oleje a čerstvě udělané směsi z rozvařených rajčat by se měla trestat deseti ranami holí!
Po návratu z Číny jsem své kulinářské pedantství dotáhl ad absurdum. Zatímco v minulosti jsem v naší zemi našel pouze několik italských restaurací, kde jsem skutečně ucítil chuť a vůni autentických těstovin, pizzy, pesta, parmezánu nebo lilku, alespoň mě uklidňovala představa, že mám pořád dost jiné exotiky. Třeba lahodnou Čínu.
Týden v Pekingu mi ale opět vzal iluze. Něco je nepřenosné.
Nechápu to. V Praze jsou desítky čínských restaurací, které vedou Číňané, vaří v nich Číňané a obsluhují Číňané. Přesto jídlo na talíři má s opravdovou čínskou kuchyní společný jen původ obsluhy a hůlky.
Je to téměř jiné jídlo. Zatímco v Pekingu kuře kung-pao pálilo po chilli papričkách a povalovalo se v oříšcích a omáčce, zde chutnalo jinak.
Zatímco v Číně člověk dostal fantastický lilek, zvláštní špenát a další desítky různých specialit, tady je několik univerzálních jídel, která se liší jen chutí. Zelenina je téměř všude stejná. Je to jako McDonalds.#reklama
Je to velká škoda. Stejně jako je škoda, že si kuchaři z českých pizzerií nepřečtou originální recepty jídel a nesnaží se dělat italskou krmi autenticky. Prostě podle špičkových, ověřených receptů, které prověřila staletí. Proč to nikdo nedělá? Nestálo by to o mnoho víc peněz.
Co kdybyste se pokusili prolomit ono prokletí, vy, vážení čínští spoluobčané. Co kdybyste nám vařili to, co sami jíte. Ukázali nám vaši fantastickou kuchyni a ne pokrm, co se složením podobá našim jídlům.
Naše chutě si umíme uvařit sami. Buďte odvážní. Vařte jinak!
Jinak nám unikne neuvěřitelné bohatství čínské kuchyně.
Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT