Čtenář se vsadil s bratrem a prosil mě, zda nemám nějaký materiál dokazující onu skutečnost, aby mohl bratra přesvědčit o své pravdě a inkasovat zaslouženou výhru. Po mém článku mu svitla naděje.

Na celém příběhu je zajímavá jedna věc: Dopis přišel doporučeně.

Měl jsem dovolenou, a tak se dopis autorovi vrátil, naštěstí zvedl telefon a zavolal. Jinak bych se o jeho sázce nikdy nedozvěděl.

Celou dobu od návratu z Bruselu mě fascinuje, jak většina úřadů a dokonce i obyčejných lidí píše jakoukoliv věc doporučeně. Jakoby napsat a poslat dopis jen tak, bez podacího lístku, bylo zcela nespolehlivé.

Pamatuji se, jak mi v Belgii chodily z finančního úřadu složenky k platbě daní obyčejně. I policie posílala nejprve výzvy normálně poštou, až na několikerý neúspěšný pokus zkusila doporučenou formu. Obyčejný dopis byl běžnou věcí. Belgická pošta přitom nemá u tamních lidí taky valnou pověst.

V domě, kde jsem v Bruselu žil dva roky, navíc ani nebyla rozdělená schránka na jednotlivé nájemníky. Dopisy a noviny padaly na podlahu za vchodovými dveřmi a ten, kdo přišel první, je položil na schody a protřídil. Nepamatuji se, že by se někdy něco ztratilo.

Dokonce ještě dnes se neodváží po roce nic vyhodit. Majitel domu mi zašle čas od času mail, že tam mám poštu a co s ní má udělat.

V něčem je někde život normálnější než u nás, nemyslíte?

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT.