Buď silný vůdce potlačí všechny a strana po jeho odchodu nedokáže najít adekvátního lídra, nebo se partaj začne tříštit a ztrácí důvěryhodnost a čitelnost. Mnohost názorů vypadá jako slabost. Obě tendence jsou politickým zákonem.

Jako by úbytek energie a rozbroje byly údělem podílu na moci.

Naposledy jsme toho byli svědky v případě britského premiéra Tonyho Blaira, který spolu s "Železnou lady" Thatcherovou bude určitě v učebnicích dějepisu jako příklad jednoho z nejúspěšnějších politiků. Blair je ale nyní na pokraji politického kolapsu, skandalizován a dupán.

Muž, který vynesl labouristy do výšin, je částí základny vyzýván, aby už konečně odešel do politického důchodu. Strana je rozdělená a ti, co rozumějí politické logice, tuší, že její prohra v příštích volbách je téměř jistá. Podobnou věc zažili i dlouho vládnoucí konzervativci před 9 lety. 

V českých poměrech se do stejné situace dostala nejprve ODS v devadesátých letech a poté ČSSD v novém miléniu. Německá CDU to zažila po prohře ve volbách v roce 1998 a odchodu veterána Helmuta Kohla a třeba ve Španělsku socialisté po demisi Felipa Gonzálese.

Vše má společného jmenovatele: když se straně přestane dařit, ztrácí podporu u voličů a má podíl na moci, část těch, kteří se bojí, že už brzy o výkonnou a zákonodárnou moc nad státem přijde, začnou brojit proti vedení, snaží se stranu "očistit" a tím ji většinou odsoudí k prohře.

Když se tvrdý vůdce chce mermomocí udržet u vesla, vše je jen horší. Pak se totiž strana může rozštěpit a dopadnout jako francouzská pravice v devadesátých letech nebo tamní socialisté nyní. Odebírají si navzájem síly, voliče, a aby mohli vládnout, stejně se musí spojit.

Možná ale nejde jen stranickou nebo mocenskou logiku, možná v lidské povaze samotné je zakotven sebedestruktivismus, který přinutí určité jedince k iracionální rebelii, jež ukáže na nejednotnost strany a tím na její neschopnost efektivně vládnout, rychle jednat, vést zemi.

Ony stranické rozbroje a taktika autoritativních vůdců likvidovat konkurenci mají jeden pozitivní aspekt. Vynucuje se tím změna, rozčeří se stojaté vody a umožní řešit zatuchlé společenské problémy.
Nevyřeší se zcela, ale kus práce se udělá.  Samozřejmě v případě, že žijeme v demokracii.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT.