Startovní obtíže registračního očkovacího systému jsou jednou velkou tragédií. Nikoliv proto, že zatímco jeden objednaný dostal 30 různých kódů, druhému nepřišlo nic. Vakcíny je zatím tak málo, že tento šlendrián toho kromě pocuchaných nervů zas tak moc nenapáchá.
Kvůli porodním bolestem neozkoušeného IT systému se však úplně vytratilo to nejdůležitější - otázka, zda zvolené řešení je tou nejlepší cestou, jak vakcinovat nejohroženější skupinu obyvatel.
Odpovědí je trojité ne.
Jednou proto, že jen málo osmdesátníků běžně žongluje s PIN kódy, takže jde o špatně zvolený komunikační kanál. Za druhé: senioři nemají k dispozici informační a terénní podporu, kterou nyní horko těžko za stát organizují kraje a obce. A do třetice proto, že výsledek digitalizace je u nás skoro vždy nepoužitelný, neboť před jejím zaváděním ti, kdo měli o celé věci přemýšlet, moc nepřemýšleli.
Kudy vede cesta k seniorům
Premiér Andrej Babiš suverénně tvrdí, že vše dobře funguje, což je zjevný nesmysl. Navíc uštědřil polibek smrti svému IT zmocněnci Vladimíru Dzurillovi, kterého je sice možné považovat po dlouhé době za člověka na svém místě, ale navrhovat jej na státní vyznamenání nedává žádný smysl.
Jako by vládnímu týmu nedocházelo, že úvodní přetlak hlásících se seniorů (či spíše jejich dětí a vnoučat) není výhrou, ale jen předzvěstí velkých problémů. Představuje totiž pouhou aktivní čtvrtinu z vybrané skupiny 80+. Vzhledem k nesmyslnému a neetickému přístupu "kdo dřív přijde, ten dřív mele" můžeme tipovat, že se tak už nyní blížíme k součtu všech, kdo jsou ochotni nechat se bodnout do ruky. Jenže vládní očkovací plán neříká, že cílem je vakcinace třetiny lidí v nejohroženější skupině. Zcela jasně mluví o 70 procentech.
To opravdu těžké tedy máme stále před sebou: jak zbývající lavírující seniory přesvědčit, aby očkování podstoupili. Pokud se dodávky vakcíny rozeběhnou, dostaneme se rychle do velkého průšvihu. Do center už se začnou tlačit mladší ročníky, stát ale pořád nebude mít proočkovanou ani polovinu těch nejohroženějších. Celá slavná "prioritizace" tak spektakulárně zkrachuje.
Zjevně je tedy třeba dostat se k seniorům úplně jinak než přes padající nablýskaný web, který sice někomu může zařídit státní vyznamenání, ale mnoha lidem také pohřeb. Úplně nejjednodušší by bylo vytahat čísla osmdesátníků z registrů pojišťoven, slušně zaplatit praktikům, aby seniory ve svém regionu kontaktovali a pomohli jim případně i s registrací. Je to důležité i psychologicky. Pokud váháte, zda se nechat očkovat a podstoupit případné vedlejší účinky, působí úplně jinak, když vás k akci vyzve váš osobní lékař než anonymní kódy, které se vám nesmyslně hromadí v mobilu.
Naštěstí šlendrián centrální vlády už napravují starostové a hejtmani. Začínají tedy fungovat obecní telefonické krizové linky, schránky se lidem plní letáky a vznikají týmy lékařů schopných přijet za potřebnými domů. Dobrý přehled opatření, která měla přijít a nepřišla, udělalo třeba Centrum pro modelování biologických a společenských procesů, a to včetně odkazů na aktuální infolinky.
Dobře utajený Portál občana
Věřme, že se nakonec očkování seniorů podaří. Zpožďování dodávek vakcíny skutečně dává velkou šanci, že podobně úspěšné budou v Evropě jak skvěle připravené státy, tak ty, které na to jdou jako Švejk do Budějovic.
Nicméně až se vše rozeběhne, bude muset systém vydržet nápor milionů zájemců. Vzduchem přitom budou létat desítky milionů PIN kódů. Pokud se něco zase pokazí, bude to problém. Rychlost si přitom nevynucuje jen to, jak zhoubný vir je, ale také podmínky, za jakých musí být vakcína skladována, aby nedošla újmy.
Zde už má robustní rezervační systém smysl, aby bylo možné všechno uřídit. Nicméně se vtírá otázka, proč se něco takového muselo stavět na zelené louce. Navíc není pravda, že vše muselo být v enormním časovém presu - na vakcíně vědci pracovali celý rok.
Jenže my žijeme v Česku. Máme zdravotnická data u pojišťoven, máme další data u lékařů, máme dokonce za stovky milionů Národní zdravotnický informační systém. Není tedy jediný důvod, aby k osobě při její registraci nemohla být obratem přiřazena i její zdravotní historie a dokumentace.
Druhou věcí je pak samotné registrační rozhraní. Pokud se muselo stavět nově, je to krutá obžaloba dosavadní digitalizace českého státu. Andrej Babiš rád opakuje, jak je pro něj prioritou, a nespokojeným připomíná, že vláda má "770 konkrétních záměrů". Jenže jak ukazuje praxe, jsou směrem ke koncovému uživateli zatím zcela nepropojené, takže i nefunkční.
Očkovací logistická operace mohla být například velkolepou inaugurací projektu Portál občana. V krátkosti: jde o letitý záměr, kdy se budete moci po snadném ověření spojit se státem. Jenže pak se ukázalo, že datových schránek a eObčanek je mezi lidmi moc málo, takže se narychlo vymyslelo ověřování přes bankovní identitu, tedy prostřednictvím elektronického rozhraní peněžních ústavů.
Sama se tak nabízela možnost hlásit se na očkování s pomocí systému, který není jen na jedno použití. Místo toho ale státní IT zaměstnanci stvořili další centrální mozek lidstva, který nepřečte ani rodná čísla starších ročníků. Aby bylo jasno: to nemá být obžaloba počítačových expertů, ale vládních politiků utopených v mikromanagementu.
Zločin a chybějící trest
Abychom ale netepali jen vládu. Už nějaký ten čas všichni tušíme, že celá pandemie směřuje k masivní očkovací akci. Kolik za tu dobu vzniklo plánů opozice, expertních týmů, akademiků či dalších veřejně činných osob, jak rozřadit nejohroženější skupiny obyvatel v čekárně na vakcínu? Jak dobrovolné očkování co nejlépe komunikovat? Jak využít stávající IT infrastruktury státu?
Mnoho toho tedy nebylo. A pokud tento dojem zůstane ve voličích až do října - a zároveň se vládě podaří s více či méně pohřby proočkovat alespoň pár milionů lidí -, pak možná budou všichni ještě velmi překvapeni, jak vzdor setrvalé a urputné kritice vlády voliči nakonec budou hlasovat.
A digitalizace státu bude vesele stagnovat dál.
