Zemřel Ivan Havel. Ta zpráva nás v Centru pro teoretická studia - jedinečném akademickém pracovišti, které založil - šokovala. Během roku jsme s ním sice byli v kontaktu jen on-line, ale zdálo se, že covidovou dobu tráví poklidně na své krásné chalupě v plné duševní i tělesné svěžesti.
Naposledy jsem si s ním psal o antropocénu, což je téma, kterému jsme se v Centru intenzivně věnovali a o němž jsme napsali knihu, do níž Ivan přispěl textem o rizicích a nadějích umělé inteligence. O oboru, jemuž se v našich končinách věnoval jako jeden z prvních. Přestože se pak už zabýval především jeho filozofickými aspekty, byl považován za přirozenou autoritu všemi, kdo se kolem umělé inteligence, počítačových a kognitivních věd pohybovali.
Měl ovšem mnohem širší zájmy a dalo by se říci, že právě překračování oborových hranic bylo jeho nejvlastnějším oborem. Právě proto v roce 1990, hned po revoluci, založil Centrum teoretických studií jakožto pracoviště programově mezioborové a "nadoborové" - transdisciplinární. Setkávali se zde (a dosud setkávají) badatelé z nejrůznějších přírodovědných i humanitních disciplín a Ivan Havel měl zcela mimořádný dar nás všechny propojovat. Nejvíc ho, myslím, bavilo sedět u stolu a poslouchat, jak se respektovaní vědci hádají. A jak z té hádky pozvolna vyvstává nějaké zásadní téma, jak se z ní rodí myšlenka.
Společnost otřesených
Propojování různých světů bylo ale Ivanovou parketou nejen ve vědě. Za komunismu tak zjevně fungoval i v disentu a projevovalo se to i na nejrůznějších společenských akcích, které s neutuchajícím entuziasmem pořádal. Málokde bylo možné se potkat s tak širokým spektrem lidí od vědců, filosofů, umělců až po politiky, podnikatele a dobrodruhy, jako na každoročních setkáních v Lucerně.
Do této skupiny přátel patřili mimochodem i další dva zcela nedávno zemřelí Ivanovi souputníci - Jan Sokol a Jan Vodňanský. Šlo sice o mnohogenerační komunitu, ale rozhodující roli v ní hrála zkušenost těch, kdo intelektuálně vyrůstali v šedesátých letech a pak se v následujícím desetiletí učili překonávat kulturní i světonázorové bariéry a budovat solidární společnost "otřesených".
Možná nejnápadnější byl Ivan svou bystrostí, zvídavostí, laskavostí a otevřeností. Otevřeností pro mnohé snad až příliš velkou - některým byla trnem v oku jeho záliba v nejrůznějších alternativách, kterou ztotožňovali s iracionalitou a nedostatkem vědeckého přístupu. Sotva je něco vzdálenějšího pravdě. Motorem jeho zájmu o alternativy, který sdílel například se svým přítelem, filozofem Zdeňkem Neubauerem, byla prostá touha porozumět. Ivana Havla zajímalo všechno, rád prověřoval zavedené pravdy, rád prováděl myšlenkové experimenty a zkoušel, kam až můžeme při určitém pohledu na svět zajít. Poznání pro něj bylo hrou, ostatně knihy-rozhovory, které napsal právě se Zdeňkem Neubauerem (a později třeba se spisovatelem Michalem Ajvazem) jsou více než co jiného hravým testováním možností myšlení.
V posledních letech jej bavilo zkoumat možnosti introspekce coby metody, jak se lze dozvídat něco o světě i o sobě. Podobné přístupy nejsou pro každého a asi se nestanou standardizovanou vědeckou metodou, ale jsou a zůstanou inspirativní pro všechny, kteří se nebojí otevírat nové světy a zkoumat odlišné pohledy na ten náš společný.
Ivan M. Havel byl a bude v tomto ohledu průkopníkem a vzorem.
Autor je biolog. Působí v Centru pro teoretická studia - společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd - a je profesorem na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK.
